Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost, Úspěch

Houbař mezi vetřelci

Záchranná výprava sochaře Pavla Karouse

Pro jedny komunistický brak, pro druhé sochařské perly / Foto: Iva Růžičková • Autor: Iva Růžičková
Pro jedny komunistický brak, pro druhé sochařské perly / Foto: Iva Růžičková • Autor: Iva Růžičková

Tahle bizarní díla spoustě Čechů navždy vrostla do života. Lepší kousky dokonce občas přebíraly roli spásných výstřelků uprostřed umrtvující nudy. Jejich nástup rozpohybovala masivní sídlištní výstavba v 70. letech: spolu s nevzhlednými baráky se rozjel i sochařský boom, který v rámci Československa přivedl na svět tisíce neuvěřitelných skulptur. Dnes je to všechno pryč a charakteristické normalizační sochy postupně mizí ze scény. V hromadách braku ale občas odcházejí i perly, které by nám mohly jednou chybět.

„Cenzorský mechanismus minulého režimu fungoval nejednotně,“

říká výtvarník Pavel Karous.

„I za komunismu se ke slovu občas dostávali významní autoři, třeba Kurt Gebauer, Miloslav Chlupáč, Hugo Demartini, Stanislav Kolíbal nebo Karel Malich.“

A právě tato výjimečná díla se Pavel Karous, jeden z asistentů na pražské VŠUP, pokouší už několik let na českých sídlištích udržet.

Změna přístupu

„Chodím ty sochy hledat po městě jako jiní lidé chodí na houby,“ popisuje své výlety Prahou s foťákem na krku Pavel Karous. Polozapomenutým skulpturám, jejich dokumentaci a přednáškám o nich se věnuje už zhruba čtyři roky. „Totalitní umění mě svou nejednoznačností vždy přitahovalo.“ Tahle díla Češi obvykle považují souhrnně za komunistický brak, ale Karous je vytrvale hájí. „Třeba Miloslav Chlupáč byl celá 70. léta nucen věnovat se jen restaurování. Pokud se snažíte takový artefakt zachránit, jste ale každopádně za komunistu,“ říká sochař a dodává, že z českých měst dnes nepozorovaně mizí vinou vandalismu, rzi a nešetrných rekonstrukcí výjimečná díla. Třeba plastika sochaře Jiřího Nováka Dálky (1970) – první kinetická socha osazená ve veřejném prostoru v Československu. Říká se jí Křídla: ocelové stvoly vyrůstají z vodní plochy v centru sídliště Novodvorská na Praze 4 a na nich se silou větru pootáčí ocelové plachty. Tato dominanta nakonec zůstala po nedávno dokončené revitalizaci Novodvorské na svém místě, ale v první verzi projektu se s ní nepočítalo. Pavel Karous se do záchrany Dálek pustil už na podzim roku 2008 a na jejich podporu se potom postavili například historik Zdeněk Lukeš, básník Ivo Vodseďálek nebo architekti Aleš Bořkovec a Vladimír Ježek. Nostalgii po výjimečném díle projevili i obyvatelé sídliště a všichni společně zažádali o zapsání díla mezi státem chráněné kulturní památky (návrh čeká na schválení). Městská část Prahy 4 po půl roce nakonec rozhodla ve prospěch zachování genia loci. „Doufám, že z případu Dálek se stane precedens, který zabrání úředníkům rozhodovat o likvidaci uměleckých děl bez konzultace s odborníky,“ hodnotí svůj úspěch Pavel Karous.

Změna v přístupu se už opatrně projevuje: díky vstřícnému postoji úředníků bude zřejmě pro budoucnost původním plánům zachována téměř čtyřicet let stará monumentální plastika Stabil Valeriána Karouška v pražské Ruzyni. V Ústí nad Labem zase veřejnost protestuje proti plánovanému stržení díla Karla Kronycha Labe, jemuž místní něžně přezdívají Nesmysl.

To, kolem čeho se denně prochází bez povšimnutí, začíná prostě lidi zajímat. Někdy je však nutné použít i jiné metody. Pavel Karous třeba dočasně mění podobu některých ohrožených soch. Poté, co tři díla zmizela při revitalizaci pražského parku Folimanka, umístil na původní místa jejich makety. Jednalo se o místním notoricky známá díla Dvě děti (Bohumil Zemánek) a Skateboardista (Jaroslav Hladký), která při revitalizaci parku v tichosti zmizela a úřady nechávají oficiální dotazy po jejich dalším osudu bez odpovědi. Nebo opatřil plexisklem sochu Akrobatka Václava Frýdeckého (také na Folimance). V podobném duchu upravil i sochu Znovuzrození Josefa Malejovského na piazzettě Nové scény Národního divadla. Skejťáci, kteří tu svého času trávili volný čas, ji překřtili na Žvejkačku. „Poté, co dostala růžový povlak, byla od jejich přezdívky k nerozeznání,“ popisuje svůj přístup Karous. „Dnešní řešení veřejného prostoru mi připadá výjimečně nezajímavé – všechno jsou to takové zvětšené benzinky. Za čtyřicet let však určitě bude někdo usilovat o jejich záchranu.“

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].