Moc korumpuje, ale jen ty, kdo si myslí, že si ji zaslouží
V posledních letech jsme tolikrát četli o politicích, kteří si stěžují na zánik rodinných hodnot, a přitom zahýbají své manželce, nebo využívají veřejné fondy k vlastnímu obohacení, ačkoli sami odsuzují státní plýtvání, že nás to skoro ani nepřekvapí. Spojitost mezi mocí a pokrytectvím se přinejmenším na základě anekdotických příběhů zdá zjevná.
Jenže to není žádná věda. A pak je tu ještě jemnější rozlišení: i kdyby byly tyto dílčí zkušenosti pravdivé, neodpovídají nám na otázku, zdali moc sama obvykle korumpuje, jak praví okřídlené rčení lorda Actona, anebo zda jen přitahuje lidi, kteří se zkorumpovat nechají. Joris Lammers z Tilburské univerzity v Nizozemsku a Adam Galinsky z Northwestern University v Illinois se rozhodli tuto otázku prozkoumat a uspořádali sérii experimentů, v nichž se u dobrovolníků snažili navodit stavy moci a bezmoci. Jak píší ve studii uveřejněné v časopise Psychological Science, následně pak testovali morální ohebnost těchto dobrovolníků. Zjistili, že lord Acton měl pravdu.
V první studii doktor Lammers a doktor Galinsky požádali 61 vysokoškolských studentů, aby popsali ve svém životě nějakou chvíli, kdy si připadali buď mocní, nebo naopak bezmocní. Z předchozího výzkumu vyplývá, že jde o efektivní způsob, jak lidi naladit, navodit jim dojem, že právě takový…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
