Když před dvanácti lety představil tehdy nově jmenovaný premiér Miloš Zeman složení své vlády, působil jako vyslanec nějaké nižší civilizace. S ironickým, sebejistým úsměvem tenkrát oznamoval, že nevzal do vlády žádné ženy, a také sdělil proč: jde prý o příliš náročnou práci na hranici sebeobětování a toho chce ženy ušetřit (doslova mluvil o „vládě sebevrahů“). Autor těchto řádek by si tehdy vsadil, že něco takového, tedy čistě mužská vláda, se už v Česku nebude opakovat minimálně proto, aby byl dotyčný premiér ušetřen trapnosti a srovnávání se Zemanem. Petr Nečas to ale celé vidí jinak.
Kdo se nefotí, není blondýna
Debaty o nerovnosti mužů a žen v politice prodělaly v Česku v posledních letech očividnou změnu. Ta tam jsou devadesátá léta, kdy i nejvýraznější ženy v politice včetně ministryně a hvězdy ČSSD Petry Buzkové jakoby dotčeně prohlašovaly, že nejsou žádné feministky a že nedostatek žen v politice jako téma vlastně neexistuje. To se časem změnilo, zřejmě pod vlivem stoupající „mužské“ agresivity v české politice. Dnes zkušené političky běžně mluví o nezdravě soutěživém prostředí, v němž mužskou dominanci výrazné procento žen jinak než pomocí kvót nenaruší.
Kvóty nepřišly, zlepšení ano, byť velmi pomalé. Ve vládním týmu postzemanovských premiérů za ČSSD seděly dvě ženy, ve vládě Mirka Topolánka čtyři, u Jana Fischera také čtyři, na pozicích ministerských náměstků minulé vlády 10 ze 74, tedy něco přes…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
