Zlatá horečka v lidském mozku

Petr Ečer pracuje jako technický specialista na odhad škody u pojišťovny a právě se vrátil domů do Litoměřic z náročného turné po zaplavených severomoravských vesnicích. „Když přijedu do postižené rodiny, ptám se nejdřív na jedinou věc – stihli jste všichni utéct?“ vypráví devětatřicetiletý muž z Litoměřic. „Pokud ano, o nic nejde, to ostatní se spraví.“

Věta „zdraví je nejdůležitější“, kterou několikrát opakuje, může znít od pojišťováka jako fráze, ale když pan Ečer vysvětluje, jak ke svým životním prioritám došel, na rozechvělém hlase a lesknoucích se očích je znát, že o prázdná moudra tady nejde. Čtyři roky se bezmocně díval, jak se jeho syn ze zdravého dítěte záhadně mění v třesoucí se, zoufalou bytost, která nedokáže kontrolovat své vlastní pohyby. A nikdo mu nedokáže pomoci.

Začalo to samovolným vykopáváním jedné nohy, postupně se přidala druhá a po nějaké době už osmiletý Petr téměř nedokázal chodit. Když dal svým končetinám pokyn k pohybu, nereagovaly, zato když chtěl zůstat v klidu, samovolně se vymršťovaly, takže zcela přestával ovládat své tělo. Doma čím dál nešťastnější chlapec lezl po kolenou, až mu obrostla mozoly, do školy ho otec musel vozit autem a s hrůzou pak sledoval, jak synovi začínají pomalu vypovídat službu i ruce. „Zhoršoval se před očima,“ vypráví pan Ečer…