Všichni se učí. Jako o život...

Jsou tři hodiny ráno a já ležím v posteli a přemýšlím, na co jsem ještě zapomněla. Mezi hromadou papírů a knížek nahmatám pod postelí laptop. Místo updatování statusu na Facebooku hledám v Googlu srbský stranický systém. Není to zrovna téma, po kterém by se mi dobře usínalo, spíše naopak. Spokojená s výsledkem parlamentních voleb a podobou tamní vládní koalice jdu spát. Možná tam zítra opozice svrhne vládu, kdo ví.

Sny se mi nezdály. Nebyl na to čas. Poslední čtyři týdny nebyl čas na nic. Možná to nebyl ani spánek. Budík zazvonil dvakrát, v šest hodin a podruhé v šest hodin a pět minut. Co kdyby náhodou. Udělám si kafe a make-up. Alespoň budu vypadat dobře, když to špatně dopadne. Většinou v autě poslouchám rádio. Hodně nahlas, tak aby ho všichni venku slyšeli a já nevěděla, kdo na mě troubí. Přemýšlím nad Platonem, přestože mi připadá jako ten nejobyčejnější filozof. Ne, zas tak chytře si nepřipadám. Přemýšlet ale nad Oakeshottem a Berlinem v autě je moc riskantní. Ani jeden z nich by mi pokutu neproplatil.

Třetí patro je plné lidí. Všichni se učí. Opravdu se učí? Vypadá to tak. Cítím se trapně. Vytáhnu dva papíry, na kterých mám výpisky z výpisek výpisků. Hlouček lidí kolem mě řeší otázky z minulých let. Baví se o republikanismu. Proč ne třeba o politickém systému Chorvatska? Ten by byl jistě napínavější. Jdu na toaletu. Přemýšlím nad republikanismem. Make-up je na svém místě.…