V neděli večer se nás sešlo několik přátel z někdejší opozice vůči bývalému režimu. Usmívali jsme se, ale nebyli jsme veselí. Většině z nich bylo před dvaceti lety kolem čtyřicítky, dnes jsou to šedesátníci. Já jsem ještě trochu starší. Z čeho bychom se měli radovat?
Že by vláda, která vzešla vítězně z těchto voleb, převyšovala inteligencí svoji poraženou předchůdkyni, se dá sotva říci. Fakt je, že pravice porazila levici. To by bylo v pořádku, pokud by v Maďarsku existovali konzervativci, které bychom mohli brát vážně, kteří by ctili svobodu a udržovali kulturu. Nic podobného se nerýsuje. Zůstává jen kyselý závěr: v její dnešní podobě nemám rád ani pravici, ani levici. Ale mám rád demokracii. Postavy současné politiky nestojí za to, abychom o nich ztratili mnoho slov. Svobodná hra sil se mi líbí, ale hráči nadšen nejsem ani trochu. Opět je na scéně samolibý kýč. Při pohledu na vítěze mám na jazyku chuť budoucího kulturkampfu.
Nový styl
Většině, která chce vidět padat hlavy, se pár hlav daruje, aby se uvolnila dobře placená místa. Jenže ekonomika nedává mnoho volného prostoru pro střídání kádrů. Rozdávat pozice navzdory slibovanému odbourávání byrokracie? Královská svoboda dostala rozpočtové meze a smečka hladových vlků zůstane bez kořisti. Chudák nový premiér - co když jim nebude mít dát co žrát?
Viktor Orbán hraje novým, autoritářským stylem, když…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
