Těm, kdo nezažili komunismus, se dá jeho princip vysvětlovat různě. Pamětníci většinou začínají padesátými lety, popravami, procesy a pracovními tábory – ale je otázka, nakolik právě u mladých lidí nakonec zafungují informace, které přesahují nejen jejich zkušenost, ale často i představivost. Dokáže člověk ve dvaceti vnímat smrt jako fakt, který se týká také jeho? Ale dokonce i pro cizí utrpení za ostnatými dráty platí, že se natolik liší od dnešního života, že zájem o ně bývá k nerozeznání podobný pouhé zdvořilosti. Je potom otázka, zda o režimu plastičtěji nevypovídají navenek méně drastické osudy lidí, jako byl například Jan Grossman: všechno přežil, nezavřeli ho, postupně se i k úspěchu a smysluplné práci provzdoroval, ale při tom všem si dosyta užíval toho, co bylo ve starém režimu masovým jevem a co by se snad s odstupem dalo nazvat postupným rozšlapáváním člověka.

Když bylo samému Grossmanovi dvacet, všichni, kdo ho znali, věřili, že ho čeká mimořádný osud na špici první poválečné generace. Ale vyvinulo se to jinak, jednoho z nejnadějnějších mladých mužů pak čtyřicet let odevšad vyhazovali. Po únoru 1948 z filozofické fakulty, kde studoval srovnávací literaturu a estetiku. Koncem padesátých let z nakladatelství Československý spisovatel, kde byl v čase „tání“ jedním z nejprogresivnějších redaktorů. Po srpnu 1968 z Divadla Na zábradlí, kde způsobem…