Jima Bunningama nakonec opustili úplně všichni. Nejen že ho zesměšňovali v televizi, spílali mu v novinách a jeho senátorská kancelář obdržela výhrůžky pumovým atentátem. V americkém Senátu se od něj bázlivě odtáhli i jeho vlastní spojenci z Republikánské strany, o demokratech ukazujících na něj prstem jako na asociálního cynika ani nemluvě.
Osamělý senátor z Kentucky nakonec rezignoval druhého března pozdě v noci. Bez jeho procedurálních obstrukcí byl pak rychle schválen zákon prodlužující nárok na vyplácení dávek v nezaměstnanosti o třicet dní a o pár dní později spěšně ještě další – tentokrát s platností do konce roku 2010.

Zákon ještě musejí potvrdit kongresmani ze Sněmovny reprezentantů, přesto si ve Spojených státech oddechly miliony lidí. Jim Bunningam měl možná technicky pravdu – Kongres si nedávno sám odhlasoval, že neschválí žádné další výdaje, aniž by zajistil jejich financování. Navrhovaný zákon nic takového neudělal, dávky se tedy zjevně připíšou ke stále rostoucímu americkému dluhu.

Jenže v případě nezaměstnanosti atmosféra v USA fiskálnímu útlocitu nepřeje. „Skutečnou otázkou v této debatě je, čím jsme jako národ,“ drtil horlivého republikána jeho demokratický soupeř, senátor Richard Durbin.„Záleží nám na těch lidech, živitelích rodin, které potkala v životě smůla?“ A co na to…