Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Společnost, Úspěch

Zlínský horor

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Student Robin Kašpařík slaví se svým filmem Seance světový úspěch

Na filmových školách se speciálně nevyučuje, přesto je mezi diváckou obcí obrovsky populární: horor. Kdo by si nepamatoval sevřené hrdlo a rychle tlukoucí srdce při sledování dramatických scén proslulých filmů Psycho, Mlčení jehňátek či Spalovač mrtvol. A v tomto „našlapaném“ žánru se náhle doslova přes noc prosadil neznámý student režie na zlínské univerzitě Robin Kašpařík (23). Jeho osmnáctiminutový snímek Seance slavil úspěchy na všech hororových festivalech světa od Hollywoodu až po Kapské Město.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Strašidelná videopůjčovna

„Když jsem jako malý kluk koukal na všechny ty strašidelnosti jako třeba Noční můru v Elm Street, netušil jsem, že se mně jednou něco takového také podaří udělat,“

říká Robin Kašpařík. Pochází z malého pětitisícového městečka Rosice nedaleko Brna a tam až na nějaké to kopání do mičudy s kamarády či hraní na indiány v blízkém lese moc vzruchu nebylo. Ale ve chvíli, kdy si jeho otec zkraje 90. let otevřel na tehdejším poměrně odloučeném maloměstě videopůjčovnu, objevil malý Robin úplně nový a magický svět.

„Doma jsme měli hromady filmů a já jsem jako očarovaný koukal snad úplně na všechno. Nejvíc mě ohromily právě horory. Začalo mě bavit prostřednictvím filmu odkrývat nějaké tajemství a přitom pociťovat strach a napětí. Ale je to takové regulované napětí a strach, asi jako horská dráha,“ říká Robin. „A jako všechny oblasti umění má i horor své jednodušší verze, kde tečou potoky krve či se zjevují příšery, ale točí se také daleko složitější příběhy s nějakým opravdovým poselstvím. A někdy jdou i docela hluboko: dotýkají se třeba takových otázek, jako je rasismus či domácí násilí,“ vysvětluje Robin Kašpařík, z něhož se postupně stal milovník a znalec majstrštyků světového hororu. „Rád taky vyhledávám i všelijaká zapomenutá zákoutí a podobně,“ doplňuje. „Čechy s těmi svými pobořenými hrady a zámky jsou pro horory úžasnou kulisou.“

Místo pily seance
Nabitý přečtenou a zhlédnutou inspirací, Robin nejenže založil v Rosicích filmový klub s pravidelným filmovým promítáním, ale pustil se i do svého vlastního díla: nejdříve se spolužáky ze základní školy natočili na obyčejnou kameru film o dramatu tří lidí uvízlých ve tmě odpadové roury a promítli ho sousedům. „Všichni na mě koukali jako na nějakého exota. Horor tady tradici moc nemá, v Americe tím ale úplně žijí: pořizují si kostýmy svých oblíbených monster nebo poslouchají speciální hororovou rozhlasovou stanici,“ popisuje Robin. Přesto se mu díky pochopení rodičů splnil životní sen: stal se studentem režie. „I když horor třeba jako vyučovací předmět neexistuje, tady na škole je svobodné prostředí a dá se debatovat o čemkoli. Takže se učím, jak vyrobit skvělý film,“ říká.

A jako novopečený student také hned jeden udělal. Jmenoval se Bez dechu, byl o studentovi medicíny, kterého nechtěně pohřbí zaživa, a hráli v něm už i profesionální herci jako Jan Budař, Stanislav Zindulka či Jiří Krytinář. „Moc se mně ale nepovedl. Byl příliš komplikovaný,“ hodnotí sebekriticky Robin Kašpařík. Na druhý pokus se už připravoval pořádně: začal sbírat nové zkušenosti třeba coby asistent u legendy českého hororu Juraje Herze, a tak jen přípravy jako vypracování scénáře a rozbor a rozkreslení jednotlivých scén a záběrů mu trvaly jeden rok. „Prostě jsem chtěl udělat takový retro horor se všemi kulisami, které mám rád: mlhou, plápolajícími svícemi, ponurým zámkem, pustými chodbami a tajemnými zvuky,“ říká.

Vhodné kulisy si vyhlédl pomocí místního úřadu v opuštěném zámku ve svém rodišti, ke spolupráci pak získal nejen spolužáky a populární herce místní regionální scény, ale také slavného Pavla Nového a Kláru Jandovou. „Všichni byli ohromní: pracovali bez nároku na honorář,“ prozrazuje. Přesto výroba osmnáctiminutového studentského filmu přišla na dvě stovky tisíc, hlavním sponzorem se stal Robinův otec. „A protože jsem chtěl, aby se film dostal i na nějaký festival, pracoval jsem celé léto na brigádách a poslal asi dvacet přihlášek po tisícikoruně snad do celého světa, třeba Kanady, USA, Británie, Mexika a Indie,“ líčí Robin Kašpařík.
Film se odehrává v době baroka a jeho osou je hamižná touha po penězích, jdoucí doslova i přes mrtvoly: pomocí okultní seance chce správce a lékař právě zemřelé šlechtičny získat její zatím neobjevený majetek. Drama včetně vraždy a děsivých, přízračných scén oživlé mrtvoly dokreslují romantické klavírní tóny a strašidelné zvuky.

A přesně to se ostříleným porotcům už zmíněných šestnácti festivalů, kam byl film nominován, zalíbilo: netradiční a neopakovatelná atmosféra dávné minulosti bez tradičních a už trochu obehraných motorových pil či všelijakých zrůd. „Žádné peníze to ale neznamená, jen příslib distribuce a povzbuzení do další práce,“ usmívá se Robin Kašpařík. „Nápadů mám plnou hlavu, začínám už přemýšlet o filmu podle povídky Stephena Kinga. Samozřejmě – půjde zase o horor.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].