Budík zazvoní v 6.50. Loudám se do kuchyně a budím Jeronýma do školky. Je mu dva a půl a ve vstávání je po mně. Nakonec vyleze a chce hrát domino. Vysvětluji, že to nepůjde, že musíme do školky a že dnes nemůžeme jet autem – táta totiž učí na univerzitě v Českých Budějovicích a autem včera odjel. Nutím tedy Jeronýma jít přes kilometr pěšky na metro – díky za vynález dětské motorky –, je to od nás z kopce. Stihneme to tak tak, ve školce už začíná program.
Vybíhám znovu na metro, vychází mi to téměř přesně – v 9 jsem v „úřadu“, nyní ozdobeném dvěma vkusnými oběšenci a prapory. Rychle otvírám testovací databázi, která včera dorazila z Oxfordské univerzity v rámci Melonovou nadací financovaného programu o intelektuální komunikaci v 17. století. Mám do ní posléze zapracovat výsledky dlouholetého akademického bádání oddělení – soupis všech existujících dopisů Komenského a Komenskému.
Mezitím se dozvídám, že premiér Fischer nedorazil na slíbenou schůzku k financování vědy a ke složení RVVI (Rady pro výzkum, vývoj a inovace), kterou před časem vedení akademie sám slíbil. Nechápu to – to opravdu tak vědou a názorem vědců pohrdá? V kanceláři se rozvíjí krátká debata na toto téma – spíše poslouchám, jelikož jsem akademičkou pouze měsíc. Do filozofického ústavu jsem nastoupila před měsícem s čerstvým doktorátem z mezinárodní univerzity.
Po obědě přijde zpráva o otevřeném dopise premiéra šéfovi akademie Drahošovi, která všechny šokuje. Dikce je nezaměnitelně komunistická a my si v kanceláři najednou připadáme jako náckové, alias pravicoví extremisté připravující „nátlakové pouliční akce“, na roveň kterých jsou zřejmě vědečtí pracovníci premiérem zařazeni. Připadám si, že místo na vědecké pozici jsem se ocitla uprostřed revoluce: mezi ústavy AV ČR kolují reakce na dopis (vesměs rozčarované, ale překvapivě nabádající ke slušnosti), běhají e-maily a texty, horečně se připravuje odpověď a hlavně další happening u Národního divadla plánovaný za týden, kde se bude věda „vážit“ RVVI – výsledky základního oproti tzv. aplikovanému výzkumu. Text tiskové zprávy je hotov, neshodujeme se ale v kanceláři na vyznění akce – debata se vede o tom, jak srozumitelně vysvětlit, co se ve vědě děje, běžnému spoluobčanovi, zvlášť když média informují o dvou stovkách lidí na čtvrteční demonstraci, když je jich na fotografiích kolem tisíce.
Mezitím dodělávám „aplikovaný výzkum“ – popisky do velké výstavy o umění české reformace (1400–1620), výsledek mého (a mužova) několikaletého bádání v terénu a archivech. Ještě sestavím program na únorovou konferenci na totéž téma, která se má konat ve velké budově akademie.
Ve 16.10 vyrážím do školky, kam dobíhám mezi posledními rodiči. Jeroným nechce domů, tak se chvíli demokraticky dohadujeme, pak naštěstí dorazí táta z Budějovic a dítě je nacpáno do sedačky. Hlasitě požaduje cestu do nákupního střediska, kterou mu s mužem tvrdohlavě asi půl hodiny odpíráme. Po uložení do postele důsledně trvá na pohádce, tak mu více než hodinu čtu. Ve 21.15 jsem již tak vyčerpaná, že rozhodně odcházím z dětského pokoje a jdu si „odpočinout“ k překládání do angličtiny, kterým si dorovnávám svůj 18tisícový plat vědkyně na počátku akademické dráhy. Nespokojeného synka musí obstarat můj muž. Jeroným konečně usíná při naší hádce o podobě citací v knize. Já překládám do 23.00 a pak svému muži – téměř usínajícímu – ještě představuji rozhození přednášejících na konferenci. Bez většího ohlasu ho seznamuji s obsahem příspěvků a dožaduji se zbylých textů do výstavy. Téměř přesně o půlnoci jdu spát – ještěže nemáme televizi.
Autorka absolvovala studium dějin umění a klasické archeologie na FF UK v Praze, středověká studia na CEU Budapest a roční stáž na Oxfordské univerzitě.
Napište nám svůj jeden den na [email protected].
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
