Kapela The Horrors plní přání těm, kdo někdy chtěli slyšet společné album Joy Division a My Bloody Valentine
The Horrors jsou mazánci poflakující se londýnskou scénou – DJové, sběratelé vinylů garážových kapel 60. let (které jsou tak obskurní, že by je nikdo jiný nechtěl), autoři undergroundových komiksových fanzinů. Samé pěkné záliby. Jsou jako Quentin Tarantino: zaláskovaní do béčkové kultury, připravení ji vytáhnout na světlo a formátem podivných anekdot převyprávět konformnímu publiku, které se občas rádo přizná ke svým úchylkám.
Když v roce 2007 vydali první album, byli další kytarovka, která vylezla z garáže, aby zkusila být úspěšná jako The Strokes. Prostě další „britský objev“ na pár víkendů. Obě jejich alba jsou divná až deviantní – debut Strange House je komediální hra na téma „surové násilí v garáži“ a letošní pokračování Primary Colours vzkazuje že ještě není pozdě na to začít dělat vlastní umění. Prvnímu se estéti smáli a členy The Horrors považovali za postavičky v jejich komiksech. Druhé úplně stejné kruhy oslavují, co jim metafory stačí.
Dochází k pomstě: The Horrors chtějí svých patnáct minut slávy. Když debutovali, nešlo to, protože naklonovaných The Strokes stálo ve všech módních výlohách víc než dost. Teď ale mají desku, která nepotřebuje žádný trendový kontext, aby se líbila. Úterní udílení britské ceny Mercury Prize tak může být aktem spravedlnosti. Pokud ještě nějaká existuje, tak se budou smát zrovna The Horrors (jsou nominovaní na desku roku) a dostanou cenu, která dnes jako jediná zajišťuje respekt alternativní scény, a navíc automaticky akceleruje prodejnost.
Na debutu Strange House byl zpěvák Faris Badwan jako jakási mutace bezectného Nicka Cavea, jenž nemá v žilách krev, nýbrž samou negativní energii. Tehdy se říkávalo, proč poslouchat The Horrors, když tu jsou The Eighties Matchbox B-Line Disaster. Teď s druhým albem Primary Colours se zase plní přání těm, kteří si přáli slyšet společnou desku Joy Division a My Bloody Valentine. Tentokrát nejde o levný revival, ale o autorskou desku plnou zvratů, která posouvá mantinely toho, co si britská kytarovka navazující na debut může dovolit. The Horrors jasně říkají: naše první deska pro nás neznamená ani tolik, abychom na ni navazovali, natož pak rozvíjeli.
Lži, které se dobře poslouchají
Bylo to dobré rozhodnutí, v britské hitparádě poskočili o dvanáct míst a vysloužili si respekt kritiků. Přitom The Horrors nikdy nebudou kapelou, kterou byste brali úplně vážně. Jsou to slušní kluci, kteří zazlobí jen občas, v nejužších džínech a košilích, které módní obchody nabízejí. Tváří se jako umělci minulosti, kteří své pocity totální bezvýchodnosti řešili tím, že jedli víc drog než celozrnných rohlíků, nebo rovnou sebevraždou. Jenže The Horrors z téhle deprese dnes kupodivu dokážou udělat barevným xeroxem zábavu vhodnou nejen pro maškarní bál. Depresivní efekt je součástí jejich konceptu, je to lež, která se dobře poslouchá. A posluchač má dvě možnosti: buď se nechá s nadhledem bavit, nebo bude pohoršeně sepisovat otevřený dopis na „ministerstvo původního umění“, ve kterém bude všechny umělce světa žádat o úctu k minulosti.
Obsah desky se dá studovat týdny, ale nejlíp pro ni platí floskule „forma nad obsah“. Kvalita alba přitom vlastně přesahuje potenciál kapely: je to podobné, jako by se jen ve víkendovém úboru dostali až někam za polární kruh. Teď už nejsou zavření v klubovně s krabicemi béčkové popkultury, ale ocitli se někde, kde se hudbě i dnes říká umění se vším všudy (jako singl si vybrali osmiminutovou skladbu v podobě zvukového puzzle, u kterého ani nespočítáte přesný počet dílků). Nic na albu nesnese žádnou škatulku, všechno je někde mezi obecně známými termíny. Vše je přitom pružnější a ohebnější, než byste po klucích svázaných ve skinny jeans čekali. Možná i proto, že si do studia pozvali Geoffa Barrowa z Portishead a režiséra klipů, stylistu a příležitostného producenta Chrise Cunninghama.
The Horrors vyměnili lásku za cynismus, který jim zajistil potřebný nadhled. Zatímco dříve se svým inspiracím klaněli a snažili se být jejich milými epigony, teď jsou ochotní modlám provést ve prospěch své vlastní vize cokoli – když k tomu bude důvod, klidně všem utrhat hlavy a ruce.
THE HORRORS: PRIMARY COLOURS
XL
Autor je redaktorem časopisu Živel.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
