Málkova studie o melancholických tušitelích moderny
Nejen francouzský sociolog Pierre Bourdieu si všiml, že bestseller si mezi ostatními autory a kritiky málokdy vyslouží uznání. Nejde vždy nutně o závist, ale na druhé straně ani o nějaká objektivní kritéria. Funguje tu zkrátka převrácená ekonomická logika, jíž se kulturní pole vymezuje a hájí svou autonomii: díla bez odbytu jsou považována za hodnotná, zatímco ta, po nichž existuje poptávka, vyvolávají značné podezření. Máloco to ilustruje tak jako případ spisovatelů Franze Kafky a Richarda Weinera. Ve své době téměř neznámí, nepřístupní, čtenáři opomíjení, zapomenutí už zaživa – po smrti objevení, odhalení, vyzdvižení na piedestal dalšími generacemi autorů a vykladačů. A právě hlavně z odkazu Kafky a Weinera vychází ve svém souboru esejů Melancholie moderny literární a filmový historik a teoretik Petr Málek.
Už názvem přitom předesílá, že v knize půjde o průzkum jiné moderny – či jiné její stránky –, než jaká bývá obvykle zdůrazňována. Nikoli heroismus na každém kroku, halasné boření tradice, nikoli avantgarda se žahavými údy chobotnice. Místo toho moderna osamělá, roztodivná, melancholická, do sebe svinutá, moderna píšícího individua propadlého sítem doby kamsi do prázdna, kde se míhají už jen znaky. Ty lze sice občas ještě zachytit a dostat na papír, ale už se jich nelze zachytit.
Vytěžený Benjamin
Málkova studie vychází z dříve publikovaných časopiseckých statí, většinou v revue Slovo a smysl. Ta se už ve svém podtitulu vymezuje jako časopis pro mezioborová studia a Málek tuto ambici beze zbytku naplňuje. Samozřejmé přecházení mezi literaturou, výtvarným uměním a filmem patří k přednostem jeho esejů. Umožňuje mu například propojit alegorickou postavu anděla, jak se objevuje u Weinera i Kafky, s obrazem Paula Kleea Angelus Novus a nakonec i s filmem Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. Vládne tu sice – jako v celé knize – zřetelná interpretační vůle, jíž se čtenář nemusí vždy podvolit, ale právě toto dobrodružství interpretace a objevování nových a nových hnízdišť významu činí knihu pozoruhodnou.
Ke své interpretační jízdě si Málek přizval průvodce z nejlepších: německého myslitele a literárního teoretika Waltera Benjamina. Jeho analýzy tu slouží jako přístupový klíč k dalším autorům, vždyť Benjamin byl například jedním z prvních, kdo se Kafkou podrobně zabýval už ve dvacátých letech minulého století. Jindy Málek podrobuje dalšímu zkoumání přímo Benjaminovy texty a ještě jindy – třeba ve zmíněném případě postavy anděla – jeho autobiografické poznámky využívá jako rovnocenný primární materiál. Obecně řečeno, Málek Benjamina vytěžuje tak, jak se to v českém prostředí nepovedlo zřejmě ještě nikomu. Téměř sedmdesát let po jeho smrti na útěku před Hitlerem ukazuje, jak hlubokým myslitelem Benjamin byl, a vcelku suverénně se zařazuje po jeho bok.
Autor upozorňuje, že jeho kniha není ani ucelenou teorií moderny, ani kronikou všech jejích témat. Původně časopisecké studie se postupně obírají poetikou marnosti, smrtí ve vyprávění a smrtí vyprávění, alegoriemi módy, pádu a utopiemi záchrany. Alegorie vůbec hraje v Málkově perspektivě klíčovou úlohu, triáda alegorie – vypravěč – smrt tvoří hlavní osu knihy. Ačkoli Málkovo pojetí není komplexní, pečlivým preparováním komplementárních i paralelních témat nabízí působivý obraz melancholické tváře literární moderny – té tváře ukryté v dlaních, v jejichž čárách najde svůj osud 20. století. A právě to Málkovu studii vytrhuje z nudné řady literárně-historických prací. Autoři, které zvolil – kromě zmíněných ještě třeba Baudelaire, Bruno Schulz nebo Rilke –, připomínají tušitele z filmu Minority Report: povstávají z roztoku své osamělosti, aby zvěstovali zločiny, které se už už dějí.
Na širém moři
Jedinou slabší stránkou knihy zůstává, že původně časopisecké studie neprovádějí čtenáře po celkovém plánu zcela komfortně. Málek unáší svým vybroušeným stylem, nadchne překvapivými souvislostmi, ale čas od času čtenáře zanechá kdesi na širém moři. Doprovodil sice knihu úvodem, ale trochu pozapomněl rozmístit orientační šipky přímo v textu; vzhledem k delikátnosti spojení a interpretací by přišly vhod. Jednoduchá shrnutí, podtržení klíčových myšlenek či několik průvodcovských vět by výrazně pomohly ke snazší orientaci, a snad i v tom, aby si sám autor utříbil hlavní magnetické čáry svého textu.
Ačkoli by to zvlášť u literatury tohoto typu mělo být samozřejmostí, za vyzdvižení stojí ještě něco. Celá kniha se obešla bez jediné paskvilné formulace, bez tiskových chyb, bez jediného špatně uvedeného odkazu. Edice Studie nakladatelství Dauphin si už mnoho let drží vysokou laťku jak ve výběru textů, tak v jejich redakčním ošetření a Málkova Melancholie moderny ji prozatím uzavírá vcelku se ctí. Původních českých studií takové úrovně vzniká totiž ještě méně, než kolik se zdá, že na ně ministerstvo kultury míní v budoucnu rozdělovat prostředků.
PŘEČTĚTE SI UKÁZKU (v pdf).
PETR MÁLEK: MELANCHOLIE MODERNY
Dauphin, 408 stran
Autor je redaktorem časopisu Host.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
