Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

ZMIZET

Nová próza Petry Soukupové podněcuje představivost

Petra Soukupová (1982), autorka úspěšné novely K moři, vydala nyní pod názvem Zmizet svou druhou prozaickou knížku. Svazek obsahuje tři navzájem nesouvisející texty, které spojuje odvaha k citlivému ponoru do negativních aspektů mezilidských vztahů a různě variovaný motiv úniku či ztráty, na který ostatně odkazuje i samotný titul. Setkáme se zde s rodinou, jež se vyrovnává se ztrátou staršího syna, s osamocenou matkou s dětmi, které se v pubertě bouří proti modelu rodiny, jejž vystavěla, a se dvěma sestrami žijícími dlouho odděleně, potýkajícími se jak s vlastními životy, tak se vztahem k sobě navzájem.

Reklama
Reklama

Téma samo ovšem o knize mnoho neřekne. Zmizet je knížka, která vyčnívá jak z běžné knižní produkce, tak i ze zažité představy o tom, co má beletrie přinášet a jak má vypadat.

49_R29_Soukupova_s.jpg
49_R29_Soukupova_s.jpg • Autor: Respekt
Kde končí příběhy
S notnou dávkou zjednodušení lze říci, že po dvacátém století, které vyhlásilo smrt klasickému příběhu, může náročnější literatura příběh pomíjet – má pro to ostatně celou škálu literárněteoretických i estetických zdůvodnění. A zatímco se některé směry či autoři skutečně snaží o texty bez příběhu (vzpomeňme Hrabalovy knihy nebo Haškova Švejka) a jiní zase proklamativně poukazují na umělost a zprostředkovanost románových světů (Kundera a jeho autor-vypravěč vstupující mezi fiktivní postavy), volí Petra Soukupová osobitou strategii. Příběh ve své knize zachovává, ale jen zdánlivě.

Čtenářský zvyk, formovaný mnohaletým vývojem literatury, očekává vyprávění, které nejprve představí postavy a jejich prostředí, v takto vzniklém rámci dá vzniknout zápletce a pomalejší či delší, přímější či komplikovanější cestou vše vzápětí dovede k více či méně překvapivému vyvrcholení, pointě, která celek završí. Zřetelný konec, kdy už nic nelze dodat („a jestli neumřeli, žijí spolu dodnes“), jasně vymezuje umělecký text. Tento tradiční model Soukupová radikálně ruší. Psychologicky i jazykově dobře podaná zápletka (asi se nelze nezmínit o poučenosti filmové scenáristky: Soukupová je vystudovaná scenáristka) je náhle ukončena, aniž by byla završena „řešením“, pointou.

Výsek skutečnosti
Absence pointy, kdysi zcela nepředstavitelná a odsuzující text do kolonky neumělého, řemeslně nezvládnutého příběhu, se ale nejeví jako chyba, naopak, může být chápána jako přednost, ba dokonce do jisté míry i jako smysl textu. Z tohoto experimentování čerpá do jisté míry sílu i nová próza Petry Soukupové. Autorka rozehrává komplikované vztahy mezi dobře prokreslenými figurami, z nichž každá promlouvá svým vlastním jazykem (malý kluk, pubertální slečna, dospívající dívka atd.) a kterým vytvoří plastické jeviště. Její text tak v lecčems prozrazuje náběh k románu. Avšak ve chvíli, kdy by čtenář, vychovaný „klasickým“ vyprávěním, čekal gradování příběhu, rozplétání zápletky a pointu, text končí.

Zmizet je text výrazně dějový, ne však jednoznačně příběhový, a zvolená poetika do jisté míry dovoluje otázku, zda autorka své postavy vlastně neopouští ve chvíli, kdy si s nimi sama příliš neví rady. Čtenáře, který v první řadě sleduje vývoj příběhu, tak možná kniha neuspokojí. Ten, kdo vedle toho vnímá i uměleckou potenci textu, však rozhodně zklamán nebude.

Soukupové se totiž popsaným zacházením s textem podařilo vytvořit jedinečný dojem skutečnosti. Útržkovitá kompozice, která navíc výrazně stimuluje čtenářovu touhu domýšlet si pokračování sám, zdůrazňuje iluzi, že celý příběh není ani tak umělecky stylizovaná výpověď jako spíše výsek z reality: jako když se chvíli díváme oknem na ulici, a pak od stále probíhajících dějů najednou odvrátíme pohled, aniž bychom se starali o to, „jak to bude dál“. V tomto ohledu je paradoxní, že se postmoderní Soukupové podařilo dosáhnout na metu, jíž chtěli dosáhnout francouzští naturalisté v druhé polovině 19. století: jejich cílem bylo umělecké dílo, které není stylizací, ale zprávou o objektivní skutečnosti.

Aby byla iluze o „zprávě“ dokonalá, vybavuje Soukupová svůj text ilustracemi. Jde o reprodukce věcí, o nichž se v textu mluví (dětský obrázek, diplom, parte) a které fungují spíše jako dokumentární příloha (podobný postup používá ve svých knihách například W. G. Sebald), jež zvyšuje dojem autenticity textu.

Petra Soukupová, jejíž prvotina K moři získala cenu Jiřího Ortena i Magnesii Literu za objev roku, ani napodruhé rozhodně nezklamala. Zmizet je vyzrálá kniha, která se v lecčem nese v dobovém kontextu, ale nemizí v něm a v podstatném momentu jej překonává. To nové, co kniha do české literatury přináší, je právě její podvojnost: text je zároveň beletrií, která se své beletričnosti brání, a dokumentem, který zná a využívá postupy nedokumentární, čistě umělecké.

Ukázka z knihy:

Teď
Je sice srpen, ale ráno je zima a ve vzduchu už voní podzim. Naše město je placka, všude kolem taky, až pak hory, který sou vidět, jenom když je úplně jasno, v zimě září do dálky bíle, i když tady po sněhu ani stopa. A dneska určitě vidět sou. Poznám to, hned jak se probudim, v pokoji je chladno, jak mám celou noc otevřený okno. Začnu se usmívat. Připadá mi, jako by i počasí souhlasilo s mým záměrem. Dneska je den, kdy se mají dělat velký věci, cejtim.Vstanu v sedum deset, k snídani kakao a chleba s marmeládou, jahodovou, ale koupenou, oni sedí u stolu a každý si všímáme svýho, on si čte a ona přemýšlí, a není těžký říct nad čím.

Pak se oblíknu, pomalu, dneska je všechno obřad, už jenom zavřu obě tašky i batoh, všechno mám sbalený nejmíň od předvčerejška. Znova přelítnu očima celej pokoj, nic, co bych ještě chtěl, tu není, ale pak kouknu i na bráchovu poličku, na kterou jinak ani nešáhnu, a seberu takovej zavírací nožík, co dostal kdysi od táty, vždycky sem mu ho záviděl a stejně sem si nedovolil ho vzít, tak teď jo. Určitě se bude hodit.

Je úplně zaprášenej, protože se ho nikdo nedotkl už léta.

Aby mělo zvířátko kamaráda.
Pak jedem autobusem na nádr, on mi nese jednu tašku a chce vzít i druhou, ale já nechci, nesu si ji sám, i batoh, a mám to docela těžký, tak trochu jako skoro kulhám, protože je to prostě moc velká zátěž, a na to nejsem zvyklej.

Projdem halou na první nástupiště, hodíme tašky do vlaku a pak všichni tři stojíme, slunce svítí a nikdo nevíme, co by¬sme si už teď řekli, tak mi dává táta kázání, jak se mám chovat, a máma jak si mám na sebe dávat pozor, a pak se ona snaží nebrečet, na to sme sice dávno zvyklí, ale stejně se oba trochu stydíme, ale ani to nás nijak nesbližuje, je to jenom takovej hloupej okamžik.

Znovu ji tedy ujišťuju, jak si budeme pořád volat a jak budu psát a co nejčastěji jezdit domů, i když vim, že ne, a ona se uklidní a už zase kouká skrze mě, vim, přemýšlí nad další fotkou.
Pak už musím nastoupit, obejmu ji a pusa, s ním si potřesu rukou, možná na úplnou setinku vteřiny si kouknem do očí, možná ne, nastoupim, v uličce otevřu okno a koukáme na sebe ještě asi pět dlouhejch minut, než se vlak rozjede, chvilka mávání, než zmizej, pak si jdu sednout do kupé ke svým věcem a sedim sám, schválně sem řekl, že pojedu hned ráno, aby byl vlak prázdnej, a je.

Sedim a koukám z okýnka a kolem ubíhá krajina a mně je nádherně, tohle je taková síla, že se mi chce skoro brečet, ale jen nad tou krásou, ne žádným smutkem ani strachem

Vlak jede přes Prahu do Plzně, kde mi za pár dnů začne škola. Je mi patnáct let a těšim se. Sedim v tom kupéčku a nevnímám nic jinýho, než jak to běží kolem.

Předtím
Kdysi mi je v podobným vlaku necelých sedum let, koukám na krajinu a vedle mě sedí brácha, jemu je deset, a teď do mě pořád šťouchá, ošívám se, nechci odtrhnout oči od okýnka, ale pak mě dloubne pořádně, tak se otočim a brácha na mě udělá ksicht.

„Seš dement? Dělej, vystupujem.“

Než já stačim udělat ksicht na něj, už se otočí a pakuje se, a táta, ten už je skoro venku, vlak zpomaluje a mně se nechce, ale musim, tak pomalu vstanu, s rychlostí mám asi trochu problém, jak mi pořád všichni říkaj, a i když se třeba snažim, tak je to stejně na nic, brácha mě popadne za ruku a táhne mě ven, vystupujem.
Cukám se, drží mě moc pevně a bolí to.

Jenže nechci dělat scény, mamka tu není a táta pro to nemá moc velký pochopení.
Takže vystoupíme z vlaku, sme normální rodinka na nedělním vejletě, akorát bez mamky, která doma uklízí a vaří si dopředu, protože v týdnu na to nemá čas.
Já s bráchou máme skoro identický oblečení, sportovní bundy i boty, to protože táta věří tý jedný značce, takže je to bez debat.

Takže jasně že má táta na sobě totéž, akorát dospělácký. Taky má na krku na řemínku foťák a pořád nás fotí, a taky celý oddíl, i teď nás vyfotí. Brácha mě chytne kolem ramen a zubí se.

Sme moc roztomilí.

Sem v tý době malinkej, je mi sice skoro sedum, ale vypadám na pět, sem úplně světlounkej, bílý řasy i vlasy a skoro průhlednej, ještě to není tak dávno, co si mě ženský na ulici pletly s holkou, možná teda vypadám spíš jako holčička než jako sportovec, kterým bych měl podle táty být. To brácha sportovec je, a taky je daleko hezčí, hotovej anděl.

Mamka má taky svůj foťák a fotila nás při těch nejběžnějších věcech, odjakživa, ve vaně, v posteli, u stolu, při zavazování bot, při breku, při oblíkání rukavic.

Máme doma fotek, na kterých sme já a brácha malí, možná čtyři krabice od bot nebo třeba i víc.

Rodiče se seznámili přes fotografování, i když je mamka učitelka. Je to asi jediná věc, kterou měli společnou. Jenže poslední dobou už mamka tolik nefotí. Zato začala chodit na keramiku pro dospělé. Byt nám zaplavujou odporný hnědý hrnky, kde i voda vypadá tmavá. To nemám rád.

Vyrazíme od nádraží, a ještě než dojdeme do nějakýho lesa, táta s bráchou nasadí děsnou rychlost, takže mám co dělat, abych jim stačil, skoro utíkám. Stejně jim nestačim. Popohání mě.

Táta se postupem času začne tvářit popuzeně, což v tý době nechápu a je mi to akorát líto. Taky mě píchá v boku a chtěl bych se tu trochu porozhlídnout. Ale táta mi vždycky řekne něco jako: Co tam zase zevluješ? Když třeba koukám na mraveniště, což je fakt paráda, zázrak světa, dokázal bych u toho sedět hodiny.

Jenže musim jít.

Můj táta trénuje atletiku a taky dětskej oddíl orientačních běžců. Brácha je první nebo druhej v okrese ve svý kategorii, podle toho, jakou má ten den formu. Já běhat neumim, nebo jenom pomalu, a moc mě to nebaví. Sem beznadějnej. Na celým orientačním běhu mě nejvíc baví ztratit se v lese, objevit něco skvělýho a koukat na to. Zevlovat. Slunce mezi listama stromů tvoří obrazce. Tráva ohýbající se větříkem, jako by každou chvilku měl přijít někdo hrozně lehoučkej a neviditelnej. Jenže pak mě stejně někdo najde.

Tyhle výlety s oddílem každý víkend. Na podzim, když už je ráno fakt zima, hrozně chci zůstat v posteli, ale to neexistuje, jedem. Mamka se sice přimlouvá, abych mohl být doma, ale v tomhle prostě velí táta.

Samozřejmě v týdnu tréninky. Snažim se ulejvat. Vymejšlim si pohádky, jak mě bolí hlava, jak mě bolí ruka, jak mě bolí zub, jednou mě táta odvleče k zubaři, což sem teda nemyslel, že by fakt udělal, tak potom už si nevymejšlim nic, co by šlo tak snadno ukázat, ale dlouhodobě je mi to stejně k ničemu, akorát mě táta má za bábovku.
Odpoledne zase vlakem domů. K obědu chleba se sýrem, co nám mamka udělala, jablko, paprika, tatranku nebo nějakou jinou sušenku, a výjimečně hranolky někde v nádražce.

Sedíme večer u večeře, máme kuře s bramborama, táta s bráchou probíraj dnešní běh, vydrží jim to celý jídlo, rozebíraj každej bráchův pohyb, výdech, všechno, a táta se na mě za celou dobu ani nepodívá.

Mamka se se mnou baví normálně, jenže to je mi v tu chvíli jedno, chci, aby mě taťka pochválil, jenže vlastně není moc za co, jsem opravdu nešikovnej a pomalej.

A tak sedim jako holčička a je mi do breku, ale nebrečim, leda až po večeři v pokojíku, jenže když brečim, tak je to ještě horší, to si ze mě navíc dělá brácha děsnou srandu, a to už fakt nemůžu, brečim tím víc a pak se začnu hrozně vztekat, a stejně nemůžu nic, protože on mi chytne obě mý ruce do svý jedný a druhou mě lechtá a já se musim smát a přitom ho nenávidim.

Pak mě pustí, většinou až když přijde mamka a vynadá mu. Já se skoro nemůžu nadechnout, což mamku úplně dostane, a ječí na bráchu ještě víc, a když pak odejde, brácha na mě už jenom kouká a mně je znova do breku, protože je v tom fakt velkej vztek nebo nenávist, nevim, sem malej, vim jenom, že mu vadim.

A přitom sem nic neudělal.

Vůbec se nemáme rádi. Každej žárlíme na toho druhýho, on má celýho tátu a já celou mamku a každej chce i kus toho zbylýho rodiče. Jenže on je starší, a tak stejně může všechno.

Je noc a já se najednou probudim, nevim proč, vidim jenom siluety nábytku, a jak se tak snažim rozkoukat, zahlídnu, že u stolu někdo sedí, ale proč, je tma, proč by tam brácha seděl, ale stejně ho volám jménem a hlas už se mi chvěje, ale ta postava nic, a pak se zvedne, já mlčim, protože sem už strachy mimo, a dojde až ke mně, a je to zrůda, já začnu řvát a řvu, co to jde, taky se počůrám, a zrůda rozsvítí a sundá si z obličeje punčošku a brácha na mě syčí, abych přestal, ať se uklidnim, ale já nemůžu, brácha do mě párkrát šťouchne, ale já sem k nezastavení, tak on zhasne a zaleze do postele, a to už je tu máma a nejdřív mě utěší, taky řekne bráchovi, aby jí to laskavě vysvětlil, ale on dělá, že je rozespalej a že vůbec neví, co se děje, mamka mu nevěří, pak přijde táta a řekne, ale prosim tě, kdo ví, co se mladýmu zdálo, a brácha se zase otočí ke zdi, mamka s tátou na sebe koukají chvilku beze slova, pak mě mamka sebere, převlíkne a uloží k sobě, a zatímco já pomalu usínám v ložnici, slyšim v polospánku, jak se máma s tátou v obýváku kvůli tomu hádaj. A ráno se na mě brácha šklebí.

Někdy je ale táta z dohledu a brácha to odnese. Protože žaluju. Nesnáší mě pak o to víc. Já se ho bojim.

A takhle je to pořád.

Nepamatuju si na jedinou chvilku toho, čemu se říká sourozenecký pouto, nějaké povědomí o tom, že to, co máme my dva spolu, je něco, co s nikým jiným na světě mít nemůžu. My spíš nemáme vůbec nic.

Je mi šest let a osum měsíců a třináct dní, začal sem chodit do školy, kde se mi docela líbí. Až na to, že brácha mě nemá rád a táta si mě moc nevšímá, se mi v životě neděje nic špatnýho, ale takhle to zatím nevnímám. Prostě nemám rád tréninky a nemám rád bráchu, když mě straší.

Báječný chvilky, když sem nemocnej, ale jenom trochu, ne aby mi bylo fakt špatně, tak, abych mohl zůstat doma sám s mamkou a pomáhat jí s vařením.

PETRA SOUKUPOVÁ: ZMIZET
Host, 340 stran

Autor je bohemista a pedagog na Literární akademii.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte