Prasečí chřipka má v Argentině životní šanci. Přestože se předminulý týden začaly množit zprávy o desítkách smrtelných případů, ani kvůli ní nezrušili parlamentní volby. Tisíce lidí se mačkaly ve volebních místnostech, prskaly na sebe a marně sháněly roušky, protože ty došly. Volební účast je v Argentině povinná a zdá se, že s ní i prasečí chřipka.
Argentinci chřipku prostě ignorují. Když se epidemie rozjela v Mexiku, všichni si okamžitě nasazovali roušky, snažili se moc neshlukovat a přesunovali se jen v nejnutnějších případech. V Argentině se sice zavřely některé školy, ale lidé se vesele shromažďují na fotbalových zápasech, diskotékách a restaurace, kde podle všeho hrozí největší nebezpečí, jsou pořád plné.
Nejhorší ale je, že nikdo není schopen překonat zažité sociální chování. Jako výraz úcty vás na přivítanou každý políbí, na jednu či obě tváře, přátelsky poťapá, přivine na svou hruď… Přísahám, že jednou mě jedna Argentinka políbila tak srdečně, že jsem měla dva dny zalehlé ucho. Chřipka nechřipka, Argentinci se vesele líbají a objímají dál, a když se ohradím a natáhnu před sebe ruce a syknu „chřipka“, většinou se urazí, protože nejen že jsem je nepolíbila, ale ještě je obviňuju, že by mě mohli nakazit.
Když jsem jela včera do práce, bylo jako obvykle metro narvané po strop. Dav, nebo osud mě dostrkaly až k dřevěné sedačce, na které se rozvaloval asi desetiletý chlapec, který mohl vážit tak metrák. Hned jsem pochopila, že to je zhmotnění prasečí chřipky. Nejen že byl špinavý jako pašík, ale byl taky silně nastuzený a vždycky, když se mu v hrtanu nahromadily hleny, vyprskl je na zem pod sebe. Udělal to jednou, dvakrát, třikrát… a pak ve mně bouchla kamna. „Vem si kapesník, ty čuně!“ řekla jsem mu. Celý vagon ztichl, ale nikdo se k mé výchovné lekci nepřidal. Důvod jsem pochopila poté, co se rozkvičela pašíkova maminka. „Jsme chudí, na kapesník nemáme, ale to, že jsme chudí, neznamená, že vás tady nakazíme!“ ječela. Přidala se k ní ještě pašíkova sestra a pašíkova teta. Sestra vzteky roztrhala jízdenku a kousíčky mi hodila za krk.
Naštěstí museli přestupovat. Nadávali a hrozili mi pěstí, dokud se vagon znovu nerozjel. Po pašíkovi zůstala na zemi louže slin. Na konečné stanici všichni spolucestující vystoupili, mnozí se na rozloučenou objali a políbili. Včera argentinské ministerstvo zdravotnictví hlásilo 48 obětí prasečí chřipky.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
