Blíží se výročí pádu komunistického režimu. A po dvaceti letech, zdá se, znovu stojíme na jakési křižovatce. V říjnu máme volby a listopad může být pěkně horký. V jakém kontextu vyvstane otázka „komunisté a moc“? V aktuálně politickém, nebo jen historickém? Doufejme, že se letos v listopadu budeme ptát jen na to, proč režim tenkrát nepoužil sílu. Ostatně odpověď leccos prozrazuje.
Mezi archivními materiály, které jsou zatím k dispozici, se nachází šifrovka z 24. listopadu 1989. Dobře informovaný zpravodajec v ní reaguje na právě skončené zasedání ÚV KSČ, na němž odstoupilo Jakešovo předsednictvo strany. Byla „pilně“ rozeslána posádkám v bojové pohotovosti čekajícím na signál Zásah, jenž nepřišel. Strana nevydala pokyn, ozbrojené kolony nevyjely z kasáren, předsednictvo rezignovalo. Proč?
V šifrovce stojí, že „zachránit stranu“ je možné dvěma způsoby: vojensky, nebo politicky. Vojenský zásah byl však „jednomyslně nepřijat z hlediska podstatně odlišné vnitropolitické a zvláště mezinárodněpolitické situace“. Zpravodajec jasnozřivě konstatoval, že páteční zasedání ústředního výboru bylo nejzávažnější od roku 1948. Viděl stranu ve dvou zcela odlišných situacích: v únoru 1948 jí vše hrálo do karet, v listopadu 1989 se všechno proti ní spiklo. Je „všestranně diskriminována“ a „ČSSR izolována“. Kyvadlo dějin se vzneslo do opačné úvrati. Vůle k obraně kolísala a nakonec vyhasla, protože velkoruské impérium, tehdejší Sovětský svaz, neintervenovalo a ostatní satelitní státy už většinou opouštěly svět socialismu.
Příliš lehce se mluví o prohnilosti režimu, který se prý sesul sám od sebe. Avšak armáda v bojové pohotovosti a Lidové milice čekající na ostrý povel – to příliš nesvědčí o rozkladu celého systému. Kdo tedy selhal? Rozložilo se vedení strany, ochably jeho mocenské instinkty. Čtěme vzpomínky bývalých funkcionářů, sympatizantů či členů dnešní KSČM: někdejší náčelník generálního štábu Miroslav Vacek nás ve svém posledním spisu ubezpečuje, že armáda byla schopná i ochotná zasáhnout. A bývalý generální tajemník Miloš Jakeš přiznává, že stranické vedení fatálně selhalo. Podlehlo „lžidemokracii“ a rezignovalo ještě předtím, než oficiálně odstoupilo. A to jen proto, že si to přála ulice! V klíčových dnech nebyla KSČ řízena pevnou rukou a to rozhodlo. Pro komunisty je to druhé „poučení z krizového vývoje“ a my bychom měli vědět, že oni svého sametového listopadu ’89 z hloubi duše litují.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
