Ráno mne probouzí budík na mobilu. Nemám ho rád. Venku je stále přítmí a mou hlavou se honí myšlenky o glorifikaci práce a o tom, že pracovat pět dní z týdne není fér.

Přesto se zvednu, políbím Barku a jdu si vařit čaj do termosky. Společně se svačinou do tašky přihazuji tvrdý chléb – bude se mi ještě hodit. Políbím znovu Barku a vyrážím rozmrazit auto. Cestou do Kirkwallu zdravím staré známé – stojící kameny a místní největší hrobku Maes Howe. Pase se na ní hejno divokých hus. Hned za ní v potoce loví volavka. Zřejmě proto se mi zlepšuje nálada a snad i v práci bude legrace.

A je tomu tak. Vysokozdvižná kontejnerová ještěrka nechce nastartovat. Volám mechaniky: „Co se děje?“ „Nechce to chytit.“ „Jak to?“ „Já nevim, ty seš mechanik…“

Po chvíli doráží v nákladním autě a se startovacími kabely a při zprovozňování mého pracovního náčiní se mnou debatují o včerejšku a o tom, že ten porouchaný alternátor už by bylo záhodno vyměnit. Prý jsem včera večer při vykládce lodi moc svítil, proto to nechtělo chytit.

Dvůr, na kterém pracuji, je plný kromě všudypřítomného bahna (odtud jméno bažina) také kontejnerů, různých strojů, beden, krovů a železa. Jsme jediná firma na ostrovech zabývající se lodní dopravou, tudíž přivezeme vše – od hřebíku po traktor. Naložím nákladní…