S Maral jsem se v Berlíně hodně bavil o umění. Jednou mi totiž vyprávěla o tom, jak je úžasné, že ve městě chodí lesbičky a gayové zavěšení do sebe, vzájemně se ocucávají a nikomu to nepřijde zvláštní. To by se prý v Kazachstánu, odkud pochází, nemohlo stát. Říkal sem jí, že právě tohle je jedna z rolí současného umění: bourat tabu, shazovat masky, bojovat proti předsudkům, odkrývat realitu. Moc nechápala, o jakém umění mluvím, tak sem jí povídal o vídeňských akcionistech, československém undergroundu, Mladých britských umělcích, současných výtvarných aktivistech.

Říkala, že v její zemi by se nic z toho nejspíš nemohlo vystavovat, ale že je dobře, že to jinde jde. Že zrovna o předsudcích ví svoje, protože jí s jejím asiatským obličejem věčně dělají problémy na každém letišti při pasové kontrole. Vždycky si ji vytáhnou z řady a dlouze se vyptávají na to, co hledá v Evropě. Což je pro dívku, která už dva roky studuje v Londýně, dost ponižující pocit.

Do Anglie ji vyslala kazašská vláda, má se tam na univerzitě naučit novinařinu. Maral ovšem neví, o čem bude psát, až se vrátí zpátky. Opoziční tisk se v zemi čtyřiatřicetkrát větší než Česko netrpí, v parlamentu opozice zaujímá jen sedm procent a celá země je doživotně v rukou prezidenta Nazarbajeva. A pokrytecké zprávy o šťastné přítomnosti a budoucnosti země se jí psát nechtějí. Poradil sem jí, ať teda píše o kultuře, jenže pak jsem uznal, že ani s tou by nepochodila: kultura dávno nevisí někde ve společenském vzduchoprázdnu, a když se v zemi nemůže psát o problémech lesbiček a gayů, těžko se v ní mohou objevovat texty o umělcích, pro které například právě rozdělování lidí podle jejich sexuální orientace patří někam do středověku.

Z berlínského kurzu němčiny si Maral zaletěla na víkend do Londýna, aby tam udělala na škole nějakou zkoušku. A pak se po ní slehla zem, do Německa už se do konce školy nevrátila. Tedy vlastně vrátila, ale jen na letiště. Dál ji nepustili. Jak pak napsala e-mailem, celníci si ji v Berlíně opět vytáhli z fronty, dlouze listovali pasem s magickým sluncem na deskách a nakonec jí řekli, že její vízum pro Anglii neplatí pro Německo.

Nic jí nepomohlo, že už mezitím dvakrát v Německu byla, posadili ji na letadlo, na vlastní náklady se musela vrátit a na draze zaplacenou školu v Berlíně se vykašlat. Ani nebyla moc rozčilená, je prý zvyklá.