Z Vídně, kde do té doby
Masaryk
působil na univerzitě, se v roce 1882 blížil Praze pomalu a nerad. Později přiznal, že se bál českého prostředí, takže současně s pozváním z Prahy vážil kariéru v Černovicích v Bukovině, odkud ho z vysokého učení také pozvali. Nakonec prý rozhodla úcta k české reformační tradici: u pokřtěného moravského katolíka pozoruhodný plod v té době ani ne pět let trvajícího manželství s americkou unitářkou. A tak přišel, rychle dohnal jazykové manko (do té doby byla jeho hlavní řečí v životě i vědě němčina) a zahájil sbližovací konzultace s pány kolegy z univerzity, nejdřív při legendárních schůzkách v hotelu de Saxe a časem i u sebe doma.
Přišel učit filozofii, očekávali tedy, že po vzoru soudobé nauky německé vytvoří vlastní systém, výklad světa. V tom smyslu je zklamal. Po třech letech vydal Základy konkrétní logiky, ve kterých sice invenčně, ale bez metafyzické hlubokomyslnosti zmapoval soudobý myšlenkový terén. Bylo zřejmé, že filozofie není jeho cílem, ale prostředkem k jinému a oborově mnohem širšímu poznávání. Filozofií bylo tolik jako dobrých filozofů, bylo možné prožít celý život ve jménu Kanta či Schopenhauera, Masaryk však žádal půdu pod nohama, která by mu umožnila rozlet univerzální. Podstatně víc času ve svých přednáškách proto věnoval sociologii – novému oboru, který sliboval právě to: čísla, tvrdá fakta a souvislosti, které jde nahmatat…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
