Tragédie igelitové tašky
V poslední době se zdá, že svět vypověděl válku svému věrnému souputníkovi – igelitu.
V poslední době se zdá, že svět vypověděl válku svému věrnému souputníkovi – igelitu. Zatímco v osmdesátých a devadesátých letech minulého století byl nesmírně populární, v roce 2002 Irsko jako první země zpoplatnilo prodej plastových tašek. Později se s omezeními přidal například Tchaj-wan, Island, Jihoafrická republika, na regionální úrovni San Francisco nebo Oakland. Úplný zákaz igelitových tašek má zatím jen Bangladéš, kde při každoročních záplavách ucpávaly kanály. A tábor odpůrců polyetylenových sáčků se má v tomto roce rozrůst o Austrálii a Čínu. Co to znamená pro nás?
Začněme nejdříve tím, čím plastové tašky byly. Především užitečným pomocníkem. Kamkoliv jsme šli, všude se nás ptali: „Chcete na to tašku?“ Jakýkoliv nákup nebyl problém, igelitka byla zdarma, lehká, snadno skladovatelná, praktická a někdy i hezká. Když se roztrhla, prostě jsme ji vyhodili a šli si pro novou.
Ty časy se ale pomalu mění. Všude kolem nás vyrostly sběrné kontejnery, takže i my tam občas svoji plastovou souputnici hodíme. Slyšeli jsme také o tom, že takové tašce trvá stovky let, než se rozloží.
Některé věci jsme ale možná ještě neslyšeli: Každý den se na světě spotřebuje více než miliarda plastových nákupních tašek. Pro názornost, kdybychom tyto tašky rozdělili mezi Čechy, každý by jich dostal víc než 100. A to už bychom měli doma pěkný svinčík. Z tohoto množství je však jen malá část recyklována.
Podle údajů EPA (U.S. Environmental Protection Agency) se ve Spojených státech v roce 2004 recyklovalo jen 1 % všech plastových tašek. Pakliže nejsou recyklovány, v lepším případě končí tašky na skládkách. Každou hodinu je na skládky svezeno okolo 200 000 kusů tašek. V USA stojí jejich provoz v průměru 4 miliardy USD ročně.
Pokud se však igelitka nerecykluje ani není osudem nebo popelářem zaváta na skládku, je její příběh o poznání tragičtější. Tvoří 80 % celkového objemu odpadků na souši a 90 % na moři. Podle zprávy environmentálního programu OSN z roku 2006 na každou čtvereční míli světových oceánů připadá v průměru 46 000 plastových částic. Zprávy uvádějí, že v důsledku plastového znečištění moří umře ročně 1 000 000 mořských ptáků a asi 100 000 dalších mořských živočichů.
Lidi nepřesvědčíte důkazy o důsledcích plastového zamoření pro životní prostředí ani je nenadchnete nabízením drahých ekologických alternativ. Jakkoliv jsou tyto věci užitečné a jsou prostředkem k ekologické osvětě, lidé budou vždy dělat především to, co je pro ně z krátkodobého hlediska nejvýhodnější. Je naivní si myslet, že budu při nakupování v Tesku myslet na mořskou želvu, která si moji igelitku náhodou splete s medúzou, pozře ji a zemře.
Abyste mě přiměli nakupovat ekologicky, musíte pro mě ekologické nákupy udělat výhodnými. Jakmile budu muset v obchodě za každou igelitku zaplatit pět korun, raději si vezmu nějaké staré pytlíky z domova nebo si rovnou koupím „ekotašku“.
Proto si myslím, že směr, kterým se svět postupně odhodlává vydat, je šancí, jak říct polyetylenovému výtvoru definitivně sbohem.
Autor je studentem politologie.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
