Zvláštní den

Už jsem tu dlouho nebyl. Do této části Prahy moc často nechodím. A tak se zastavím a malé kulaté náměstí objedu pohledem. Žižkovské činžáky, kruhový objezd, pár laviček. Vlastně tu tenkrát uprostřed rostla jenom tráva. S prošlapanou cestičkou. Teď na tom místě udělali zahrádku, kameny, okrasné záhony, květiny, plot, dlážděný chodník. Ale hospoda U Sadu pořád stojí. Ta se, aspoň zvenku, nezměnila. Personál nám tehdy odmítl připojení k elektřině. Aby Škroupák, jak se Škroupovu náměstí říká, nemohl být ozvučen. A přitom to bylo povolené.

Byl to zvláštní den. Poprvé po čtyřiceti letech vlády jedné strany povolili setkání ke Dni lidských práv. Setkání, o něž požádali zástupci pěti nezávislých iniciativ. Charta 77, České děti, VONS, Hnutí za občanskou svobodu a Nezávislé mírové sdružení. Už je to tak dávno, jeden vzdálený den, a přesto si to pořád velice dobře pamatuji. Vždyť to byla událost a taky velká nervozita.

Třeba jde o provokaci režimu, říkali jsme si. Aby nás mohli kvůli nějaké zámince jednoduše zase sbalit. Přišly sem tehdy asi dva tisíce lidí. Náměstí bylo skoro plné. A nikde žádný uniformovaný policajt. Neuvěřitelné. I když tajných bylo určitě všude dost.

Dopoledne jsem byl v kotelně. Naložit koksem kotle, které vytápěly porodnici v Londýnské ulici. Pak jsem to vzal přes Tylovo náměstí a zastavil se U Beránků. Býval tam bufet, kde se dalo za pár korun najíst.

Shromáždění začínalo ve tři odpoledne. A tak jsem od Beránků pěšky zamířil na Žižkov, abych tam byl včas. Vlastně dřív, než přijdou lidi. Museli jsme to připravit. Cestou jsem pozoroval oblohu. Bolševické počasí. Napadlo mě jako vždy při pohledu na šedivou a do sebe zataženou peřinu mraků nad městem, kdy kouř ze spáleného uhlí stoupající skoro ze všech komínů smrdí ještě víc než normálně. Třeba to ale vydrží a nebude pršet, říkal jsem si.

V kapse jsem měl červenou pásku na rukáv. Setkání povolili s tím, že si sami zajistíme zdravotní a požární službu. Já měl být proto hasič označený červenou páskou s nápisem Požární hlídka. Teda hasič… Kdyby v době shromáždění hořelo, měl jsem zavolat skutečné požárníky.

Cesta stoupala, ale především stoupala nervozita. Proč to povolili, co mají za lubem? Byli v ulicích okolo náměstí. Policisté se psy. Tak jsou přece jen tady, ti fakt nezklamou, prolétlo mně hlavou. Ale na Škroupáku ani noha. Nebyl tam vlastně skoro nikdo. Pár lidí a my pořadatelé. Novinář Honza Urban, tenkrát zedník, přivezl ze stavby dvě kozy a desku velikosti obyčejného stolu. To byla tribuna a postavili jsme ji na konci náměstí směrem k Žižkovu. Jak je teď ten záhon kytek. Pak jsme zjistili, že nebude elektřina, někdo jel proto shánět megafon. Ale to už přicházeli první lidé, za chvilku se náměstí zaplnilo.

Co mě potěšilo, byla otevřená okna a balkony ve všech okolních domech po obvodu náměstí, odkud se dívali a pak i tleskali obyvatelé Žižkova. Nemají strach, říkal jsem si. Dav na náměstí byl anonymní, ale ty z oken vykloněné lidi si mohli estébáci přece kdykoli zjistit.

Začalo to Martou Kubišovou, která zazpívala hymnu. Potom mluvil Václav Havel. Nervozitou se mu pěkně klepaly kolena. Stál jsem vedle tribuny a viděl jsem to jak na dlani. Tak jako ty tři chlápky v šedivých kombinézách s kamerami. Na zádech měli nápis Československá televize. Byli přímo před tribunou a všechny řečníky úplně bezostyšně natáčeli. Standa Milota na ně hulákal, ať jdou do háje. Ale oni měli hroší kůži. Spíš svůj úkol. Pak mluvili další, Ladislav Lis,Bohumír Janát,Petr Placák,Jana Petrová,Rudolf Battěk,Václav Malý. A Vlasta Chramostová četla deklaraci lidských práv. A nakonec opět státní hymna.

Kdoví, kde je ta stará paní? Tehdy jí mohlo být už klidně k osmdesáti. Přišla k nám velice dojatá a říkala: „Děkuju, mockrát děkuju, myslela jsem si, že se něčeho podobného už nedožiju.“ A kdoví, jak se dnes daří estébákům, kteří nás tehdy poprvé nechali na pokoji? Tenkrát 10. prosince 1988.