Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Téma

Ztracený ráj, 2. díl

Mladí Američané sní o lepších zítřcích a ti starší vzpomínají na staré dobré časy. Ve skutečnosti ale vlastně mohou myslet na něco hodně podobného.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Fotografie: Hlavně nasát té energie co nejvíce. Už brzy ji budou potřebovat. (Detroit, fronta na noviny s výsledky voleb) - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt
Fotografie: Hlavně nasát té energie co nejvíce. Už brzy ji budou potřebovat. (Detroit, fronta na noviny s výsledky voleb) - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Mladí Američané sní o lepších zítřcích a ti starší vzpomínají na staré dobré časy. Ve skutečnosti ale vlastně mohou myslet na něco hodně podobného. Podívejte se třeba na Mika Franka.

Mike Frank stál před pár týdny na betonovém náměstí univerzitního campusu v Denveru a lákal okolojdoucí studenty ke svému stolku. Na něm byly rozloženy plakátky a obamovské tretky, kromě nich ale především registrační archy. V Coloradu se museli všichni voliči zaregistrovat nejpozději měsíc před samotnými volbami a hlavním úkolem štábů koncem září tedy bylo přemlouvat lidi, aby na tenhle nudný administrativní úkol nezapomněli. Mike není student z Colorada, vyslala ho sem Obamova pobočka z Kalifornie, kde bylo Obamovo vítězství v podstatě jisté a kde nebylo potřeba plýtvat silami. Čerstvý vysokoškolský absolvent se ubytoval za vlastní peníze v denverském hotelu a chystal se tam vydržet ještě několik týdnů, až do samotných voleb.

Obamův dobrovolník zjevně sám nemá větší obtíže s finanční stránkou své existence, říkal, že patří mezi ty šťastné. Celou několikatýdenní anabázi absolvoval prostě z přesvědčení. „Myslím si, že někteří lidé potřebují pomoc státu, že se sami nezvládnou o všechno postarat a že by stát takovou pomoc měl poskytovat. John McCain a jemu podobní by chtěli všechno deregulovat, privatizovat, nechat na lidech. Nemáš na školu, tvůj problém. Já myslím, že je to špatně, že by se stát měl o lidi více starat.“

Mikovy představy o příjemnější společnosti o několik hodin později odbývali na mítinku voliči Johna McCaina jako mladickou nerozvážnost s tím, že takový svět by byl sice krásný, nicméně není realistický. Jenomže v americké společnosti se o roli státu a volné soutěže diskutuje tak živě, že se sny mladého dobrovolníka nedají odmávnout jako běžný idealismus dvacátníka. Poslechněte si teď třeba tohle.

„Narodil jsem se v roce 1953. Ameriku, v níž jsem vyrůstal, jsem bral jako samozřejmost – vlastně jsem jako mnoho jiných příslušníků své generace protestoval proti zcela konkrétním nespravedlnostem, pochodoval jsem proti bombardování Kambodži, agitoval ve prospěch liberálních kandidátů. Teprve ve zpětném pohledu se ekonomická a sociální realita mého mládí jeví jako ztracený ráj, jako výjimečná epizoda v historii naší země.“

Takhle začíná loni vydaná kniha Svědomí liberála od čerstvého nositele Nobelovy ceny za ekonomiku, profesora univerzity v Princetonu a sloupkaře The New York Times Paula Krugmana. Když budete pokračovat ve čtení, bude vám za chvíli jasné, na jaký ztracený ráj elitní intelektuál vlastně vzpomíná. „Poválečná Amerika byla především společností střední třídy. Velký nárůst mezd pozvedl desítky milionů Američanů z městských slumů a venkovské chudoby k vlastnictví domů a bezpříkladnému pohodlí. Bohatí naopak ztratili půdu pod nohama – bylo jich málo a ve srovnání se střední třídou vlastně ani nebyli zase tak bohatí.“

Krugman pokračuje popisem padesátých, šedesátých a částečně sedmdesátých let minulého století, která považuje za zlatou éru americké ekonomické spravedlnosti. Ke své hrůze konstatuje, že to, co tehdy považoval spolu se svými vrstevníky za přirozený a nezvratný vývoj dravé kapitalistické společnosti směrem k větší civilizovanosti, se s nástupem reaganovské éry zvrátilo ve svůj protiklad – v nekompromisní ekonomický model, který střední třídu decimuje a prohlubuje nerovnost. Amerika dnes sice neoplývá městskými slumy jako před druhou světovou válkou, větší části obyvatel se v ní ale ekonomicky vede rok od roku o něco hůře, zatímco zlomek společnosti na samém vrcholu prudce bohatne. Krugman si stejně jako dobrovolník Mike Frank myslí, že je to špatně. Nejsou sami. Deník The Washinghton Post třeba ve svém komentáři nazval letošní volby referendem o panující ekonomické teorii. Kdo vyhrál, již víme.

Referendum o státu

Tady je potřeba rychle udělat vsuvku na vysvětlenou. Nerovnost ve Spojených státech má podle nejčastěji používaného tzv. Giniho koeficientu blízko k zemím, jako jsou Argentina, Zambie nebo jiné africké a latinskoamerické země. Rozhodně je ale na hony vzdálena jakékoliv evropské zkušenosti. Když tedy čtete tento článek, mějte na paměti, že obyvatelé dnešních Spojených států jsou na tom radikálně jinak než vy v České republice. Česko je i dvacet let po pádu komunismu pátou nejrovnostářštější zemí na světě, hned za Dánskem. Spojené státy se naší dnešní úrovni ekonomické rovnosti zdaleka nepřibližovaly ani v onom krugmanovském „ztraceném ráji“ v 60. letech, kdy byl jejich Giniho koeficient nejpříznivější. Od té doby se však nerovnost v zemi opět nepřetržitě prohlubuje.

Jak to souvisí s volbami, Barackem Obamou a dobrovolníkem Mikem Frankem? Velmi. Tyto volby byly o ledasčem – bezprostřední ekonomické krizi, válce v Iráku nebo zásadním proražení rasové bariéry –, situace střední třídy se jimi ale alespoň na straně demokratů táhla od počátku jako červená niť. Demokraté, Obamu nebo Krugmana nevyjímaje, jsou totiž přesvědčeni, že onen středostavovský ráj poválečné Ameriky nenastal přirozeným vývojem, ale byl zcela uměle vytvořen prostřednictvím cílených vládních programů. Mají na mysli především New Deal prezidenta Franklina D. Roosevelta přijatý v době hospodářské krize ve 30. letech a na něj navazující opatření Harryho Trumana, jež položila základy americké verze „pečovatelského státu“. Americká verze sociálního státu, jak ho známe z Evropy, však nikdy nebyla dotažená do konce – chybí jí především pilíř všeobecného zdravotního pojištění. Od nástupu Ronalda Reagana do Bílého domu naopak podléhá systematickému pokusu o demontáž vedenému radikálním křídlem republikánů. A odsud tedy kromě jiného vyvěrá dnešní nespokojenost americké střední třídy, důležitý zdroj Obamova vítězství.

Míru rovnosti nebo, jak by řekli demokraté, spravedlnosti společnosti tedy ovlivňují politická rozhodnutí, nikoli nevyhnutelné ekonomické zákonitosti nebo vliv moderních technologií, před nímž není úniku (to by pak nerovnost drtila Evropu stejně jako Spojené státy).

Teprve zpětně se ekonomická a sociální realita mého mládí jeví jako ztracený ráj.V tomhle pojetí jsou pak americké dějiny zhruba posledního století dějištěm následujícího velkolepého představení: Věk hluboké nerovnosti a drsného kapitalismu vystřídal na několik desetiletí věk střední třídy – rozhodli o tom politici čelící hospodářské krizi a požadavkům ekonomiky v průběhu druhé světové války. S tím se část pravice nikdy nesmířila, už jenom proto, že všechno zaplatila vrstva tehdejších nejbohatších, jež byla prostřednictvím astronomických daní v podstatě rozvrácena. Když se tedy model dostal na počátku 70. let do problémů, následoval tvrdý protiútok a pokus o rozbití „socialistického“ projektu. To byl projekt éry Ronalda Reagana a konzervativního hnutí, které ovládalo americkou politiku zhruba posledních třicet let. Jenže i tento model společnosti narazil na hranice svých možností – vlastně utrpěl rozhodující porážku právě minulý týden, kdy Barack Obama získal prezidentské křeslo a demokraté výrazně zvýšili svou převahu v Kongresu.

Zdá se, že se dějiny ve spirále opakují. Výsledky letošních voleb ve spojení s finanční krizí na Wall Street naznačují, že Amerika znovu stojí před nějakou novou verzí „nového údělu“.

Marxista Obama?

John McCain skutečně udělal z posledních tří týdnů kampaně v podstatě ekonomické referendum. Jeho ústředním sdělením se stala jediná Obamova věta vytržená z improvizovaného rozhovoru s dnes již legendárním Samuelem Josephem Wurzelbacherem z Ohia, překřtěným lidově na Joea Instalatéra. Obama na otázku, proč chce zvýšit daně nejvyšším příjmovým skupinám, odpověděl, že „chce rozprostřít bohatství“. Republikánská kampaň odhlédla od technických detailů (Obama chce návrat daní pro Američany s příjmem nad 250 000 dolarů ročně, tedy asi 5 milionů korun, na úroveň před škrty George W. Bushe, tedy do doby vlády Billa Clintona) a udělala z celé věci otázku principu. John McCain hřímal, že zatímco Obama chce rozprostřít bohatství, on chce rozšířit příležitosti a nechat peníze v rukou lidí, kteří si je vydělají. Sarah Palinová tvrdila, že Joe Instalatér shledal Obamův návrh „socialismem“, a překřtila soupeře na Baracka Přerozdělovače. Republikánští komentátoři se nebáli slova „marxista“, což zjevně netahalo za uši jenom reportéra z postkomunistické země. Na samotném konci kampaně v rozhovoru se slavným moderátorem CNN Larrym Kingem nakonec John McCain přiznal, že si opravdu nemyslí, že je Barack Obama socialista, že má pouze jinou představu o struktuře daní.

Dnes tedy již víme, že nálepky voliče od Baracka Obamy neodehnaly. Nový prezident a jeho demokratický tábor však nyní mohou s klidem řídit Ameriku s vědomím toho, že země je na vládou podporované snižování nerovnosti připravená a že to potvrdila ve volbách. A daňová reforma má podle Obamy skutečně stát hned na začátku jeho prezidentování, dokonce by mohla být vůbec prvním zákonem, který nový prezident předloží Kongresu.

Když se navíc podíváte znovu na Obamův program jako celek, zjistíte, že v principu opravdu stojí na silném vlivu státu na chod ekonomiky. Původní Rooseveltův New Deal byl rozsáhlý projekt reagující na hospodářskou krizi, která, jak všichni doufají, přesahovala rozměry obtíží, do nichž Spojené státy a svět sklouzávají nyní. Není vůbec jasné, jak velké projekty nakonec první černošský prezident uskuteční, jeho program stojí však zřetelně na představě, že vláda může společnost změnit k lepšímu. Nic nemůže být vzdálenější ekonomické koncepci, která právě ve volbách utrpěla významnou porážku.

Léčba byrokratem?

Co tedy Obama chystá? Nejvyšší příjmové skupiny začnou platit vyšší daně, zatímco zbytek by měl zůstat na dnešním stavu nebo si trochu polepšit. Cílem je skutečně zmírnění ekonomické nerovnosti v americké společnosti, byť není jasné, jak rychle a v jakém rozsahu bude moci díky krizi své projekty uskutečnit.

Prvkem státní intervence bude také druhý podpůrný balíček (ten první obsahoval 700 miliard dolarů na záchranu finančního sektoru), v němž budou zakomponovány peníze na veřejné projekty – jde o investice do chátrající infrastruktury, jež mají zároveň řešit stoupající nezaměstnanost.

Naprosto zásadní během celého prezidentování bude samozřejmě otázka, kde na to vzít. Něco se získá zmíněným zvýšením daní. Další část by měla přitéct z dalšího bodu programu, a tím je zavedení obchodu s povolenkami na emise skleníkových plynů. Ty se nebudou, na rozdíl od Evropské unie, nejdříve rozdělovat zadarmo (v Evropě to vedlo téměř ke zhroucení celého systému), ale budou se od samého počátku prodávat v aukcích. Podpora technologií alternativní energetiky bude nepochybně dalším státním projektem a bude se snažit v dlouhodobé perspektivě najít pro americkou ekonomiku nový zdroj příjmů v okamžiku, kdy domácí spotřeba – nákup nových automobilů, domů, vybavení a všeho možného zboží vůbec, která tvoří dvě třetiny amerického HDP – zjevně narazila na své limity.

A na závěr je tu poslední významný slib, nikdy nevztyčený třetí pilíř amerického pečovatelského státu, všeobecné zdravotní pojištění. To je klíčový bod, opředený mýty a neúspěchy, na kterém si vylámala na počátku 90. let zuby už Clintonova administrativa. Část Američanů je opravdu přesvědčená o tom, že tak rozsáhlý vládní program prakticky není možné uskutečnit, a nepřesvědčuje ji ani fakt, že v Evropě i jinde lidé takové pojištění běžně mají. Američtí voliči pravice mají totiž o Evropě často svérázné představy, pouhé vyslovení názvu starého kontinentu funguje často jako všeříkající nálepka odsuzující jakýkoli návrh k okamžitému zamítnutí – funguje to zhruba stejně, jako když se v Česku někdy mluví pohrdavě o „Bruselu“.

Odkaz na evropské zdravotnictví tak stačí na mítincích k tomu, aby volič pochopil, že je to něco nepřijatelného. V rozhovorech se pak dozvíte, že v Evropě se umírá mnohem dříve než ve Spojených státech, panuje představa, že zdravotní péče na opačném břehu Atlantiku je zaostalá a nedostačující. Když dostal na shromáždění v Denveru John McCain otázku na pojištění, odmávl ji prostě protiotázkou: „Chcete, aby se mezi vás a lékaře posadil byrokrat? Tak se odstěhujte do Kanady nebo do Velké Británie, tam to takhle funguje.“ Velká Británie má ve zdravotnictví skutečně největší problémy ze všech evropských zemí a Kanada je tradičně v očích amerického voliče sousedem, kde se čeká mnohem déle než v USA na výměnu kyčelního kloubu – což je pravda, ale stěží to vypovídá o stavu celého zdravotnictví.

Skutečnost je taková, že americké zdravotnictví je sice nejdražší na světě, nikoli ovšem nejlepší, navzdory běžným představám americké veřejnosti. V praxi je to spíše tak, že v některých oborech vyniká Amerika (léčba rakoviny), v jiných zase jiné země – v míře dětské úmrtnosti je třeba postkomunistické Česko daleko před Spojenými státy, které předstihla i Kuba. A předpokládaný věk dožití, který se mezi republikány uvádí jako údajný argument proti „socialistickému zdravotnictví“? Francie 79,6, Velká Británie 78,5, Německo 78,9, Kanada 80,2, Spojené státy 77,5.

Čekání na velké kroky

Paul Krugman a další liberálové se domnívají, že se republikáni otázky zdravotnictví bojí jako čert kříže z ideologických důvodů. Kdyby se ukázalo, že je systém státem vynuceného všeobecného pojištění účinný (nikdo samozřejmě nemluví o státním zdravotnictví jako takovém, žádné zestátňování nemocnic není na programu), dostala by teorie neschopného a neohrabaného státu velmi vážnou principiální trhlinu.

V každém případě však projekt zdravotního pojištění bude pro svou finanční náročnost a tradiční politickou výbušnost zřejmě prvním, který se bude odkládat a možná redukovat. Jeho uskutečnění vyžaduje kromě zhruba sta miliard dolarů ročně také tvrdý střet s lobbistickými skupinami okolo pojišťoven a výrobců léků a Barack Obama se určitě před tak náročným projektem bude chtít cítit v Bílém domě hodně dobře usazený a zabydlený. V každém případě Spojené státy skutečně čekají výrazné změny. Výhra v historicky nejdelší prezidentské kampani byla teprve krokem číslo jedna.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 46/2008 pod titulkem Ztracený ráj, 2. díl