„Já bych nemohla dělat na očním, protože jakmile vidím, že někomu slzí oko, začnu taky,“ tvrdí Marie Goldmannová. Přitom by člověk těžko v medicíně hledal silnější osobnost. Před lety prošla těžkou nemocí, která ji přiměla změnit pohled na život i lékařství. Založila s přáteli první domácí hospic v České republice – jmenuje se Cesta domů –, který během sedmi let umožnil několika stovkám pacientů zemřít i s velmi těžkou nemocí doma. Zároveň navíc jako primářka vede hospic v Litoměřicích.

Češi drží zajímavé evropské prvenství – nejvíc lidí tu pochová své blízké bez obřadu. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Ten rozdíl je skutečně propastný. Mockrát jsem o tom přemýšlela, důvodů je víc. Jednak síla příkladu a dědictví minulosti. Mnohokrát se nám při práci s umírajícími stalo, že ještě než člověk zemřel, snažili jsme se příbuzným vysvětlit, co je čeká, aby měli ještě dost síly vyřídit pohřeb. A oni hned odpovídali: Ne, ne, to bude bez obřadu, tak je to domluvené, on to tak taky chce. Ale potom, když smrt prožili se svým blízkým až do konce, změnili názor. Říkali: Paní doktorko, vždyť já jsem ho držela za ruku, ještě se na mě podíval. Já jsem si ho omyla, oblékla, pohladila. A nechci, aby tam byl sám… Pak se najednou ta nutnost obřadu a rituálního rozloučení vynoří.

Čím to je?

Když váš blízký zemře v…