2008-2226-mobr-jablka.jpg
2008–2226-mobr-jablka.jpg • Autor: Respekt

2008-2226-vobr-24AR41208.jpg
Fotografie: Vítejte v zemi, kde je víc jabloní než lidí. – Autor: Karel Cudlín • Autor: Respekt

Uniknout tomu je nemožné. V zahradách probleskují ke stromům přistavené žebříky, kolem silnic stojí řady automobilů a skupinky česáčů dychtivě plní košíky a pytle až po okraj. České milovníky ovoce zachvátila podzimní horečka. Větve nekonečné řady stromů se prohýbají pod tíhou plodů, závěje ovoce zavalují škarpy u cest, hromady se vrší v alejích i za ploty zahrad.

A jablka nejrozmanitějších odrůd sbírá opravdu kdekdo: drobní pěstitelé pro potěchu, jiní si chtějí sběrem „padavek“ pár korun přivydělat. Pro 450 podniků sdružených v Ovocnářské unii ČR potom jablka představují opravdový byznys. Češi patří s roční spotřebou až sedmadvaceti kilogramů na osobu k největším jablečným gurmánům na světě (neověřená zpráva ve Wikipedii k tomu dodává, že počet jabloní u nás převyšuje počet obyvatel). Jak ale vlastně vypadají ti, pro které představují jablka „nejúžasnější ovoce na světě“? A kam místní jablečná produkce putuje? Letos je to obzvlášť aktuální, protože úroda stojí za to. Ovocnáři slibují, že v sadech se urodí 200 tisíc tun jablek, skoro o polovinu více než loni.

Zbude i pro králíky

U vjezdu je v šípkovém křoví vidět vysoký barokní kamenný kříž, za plotem skupinky žen a mužů s košíky v rukou pomalu kráčejí vedle malého traktoru a na korbu sypou plody nejrůznějších tvarů a velikostí. Jsme v malé obci Soběnice v ráji českých ovocnářů na svazích Českého středohoří nedaleko Litoměřic. Sadů je tady patnáct set hektarů a pěstování jablek se datuje hluboko do středověku: první ovocná školka na našem území vznikla v jedenáctém století právě v nedalekých Žitenicích. Místní produkce se kdysi vyvážela po Labi hlavně do Saska a Pruska, slavné byly sušárny „křížal“, jejichž stavby jsou dodnes k vidění u mohutných stavení bývalých německých statků.

Dnes je v Soběnicích zřízena tzv. vesnická památková zóna a tradice bývalých Sudet je vidět na každém kroku: v zahradách ještě stojí staré pokroucené jabloně bývalých německých majitelů a podle starostky Aleny Knobové z nedalekých Liběšic původními obyvateli založená jablečná tradice oživuje kraj i dnes.

Při čtrnáctiprocentní nezaměstnanosti je česání jablek vítanou pracovní příležitostí. A obec pořádá každý rok v květnu takzvanou Slavnost květů, což je jízda po okolních vesnicích s hudbou a jablečnými pochoutkami. „Je to naše drobná pocta krásným stromům a bývalým zakladatelům,“ říká starostka.

Ze stromů obsypaných ovocem se těší i starší muž v montérkách na malé zahrádce. „Pozorujete stromy, jak pomalu rok od roku rostou do krásy. Jsou to živé organismy plné záhad. A mají v sobě takové ticho. Jsem pořád na čerstvém vzduchu a cítím se mezi nimi dobře,“ usmívá se hospodář. Jablka z osmi stromů ve dvaceti bedýnkách má pouze pro svoji potřebu, denně jich několik sní a zbude i pro králíky. „Mají úžasnou chuť a vůni,“ pochvaluje si. Naproti v čerstvě opraveném domku mají nejraději „spartany a rubíny“, muž v černé bundě a zablácených trepkách zase oceňuje šlechtitelskou trvanlivost starých německých stromů. „Mám rád maso a pivo, ale z jablek se dají udělat úžasná jídla. Třeba štrúdl nebo jablka v županu,“ přemýšlí nahlas.

Jablka v sadech Litoměřicka přitahují česáče až ze slovenských Košic. Na jablečných plantážích v Soběnicích jich pracuje dvanáct, všichni v důchodovém věku. Prý si sem jezdí přivydělat, za hodinu práce se platí sedmdesát korun. „Je to krásná práce v přírodě a klidu. Musíte mít k jablkům nějaký vztah, třeba jen ten, že se vám líbí,“ říká jedna z brigádnic, šedesátiletá Jana Hausová.

Každý rok je jiný

Hned u vjezdu do Soběnic je vidět mohutné haly místního zemědělského družstva. Na dvoře stojí několik traktorů, opodál jsou štosy zelených přepravek a připravený je i kontejner z poloviny naplněný padanými jablky. Uvnitř pak několik žen vedle váhy a bedýnek podle šablon pečlivě třídí místní jablečnou úrodu do tří jakostních kategorií. Ta výběrová musí mít minimálně velikost sedm centimetrů, nesmí mít žádnou vadu (strupovitost či hnilobu) a za kilogram utrží od překupníků kolem třinácti korun.

Romantika tady trochu ustupuje do pozadí. O celý sad se během roku stará jedenáct zaměstnanců, během sklizně pak najímají i sedmdesát brigádníků. Na osmdesáti hektarech po patnácti stovkách chemicky ošetřovaných jabloní sklidí během dvou měsíců na osmnáct set tun jablek. Jablka prvních dvou jakostních kategorií tvoří zhruba dvě třetiny úrody a odebírají je buď místní obchodníci, nebo přes překupníky velké obchodní řetězce.

Během kampaně si denně dojede koupit několik bedýnek jablek osobně až padesát zákazníků z celého okolí. Třetinu úrody (tzv. nestandard, který se zpracovává na mošty či do kompotů) vyvážejí do Německa či Rakouska. „Každý rok je jiný: přijdou kroupy nebo mráz a během několika vteřin proděláte kalhoty. Před dvěma lety jsme se tak dostali do milionového minusu, vloni jsme zase při obecné neúrodě (ta byla od roku 1995 nejnižší) a vysokých cenách vydělali miliony dva,“ vysvětluje vedoucí František Kratochvíl.

Letos plánují tržbu kolem pěti a půl milionu korun, jenže postřiky stojí přes milion a nafta do traktorů a aut půl milionu. „Hlavně jsme ale díky temperovaným skladům schopni zásobit obchody vlastně skoro až do jara,“ pochvaluje si svou pozici Kratochvíl.

Skladování je základem úspěchu. Ve hře se drží jen ti nejschopnější, vybavení právě temperovanými sklady. Podle většiny z nich se pod dvacet hektarů výsadbové plochy ovocnářství po ekonomické stránce už nevyplácí. Slušnou výměrou a prosperujícím hospodářstvím rozhodně disponuje třeba jeden ze čtyř největších jablečných producentů v západních Čechách: Richard Schwarz se čtyřmi sty hektary z Břas u Rokycan.

Ve vráceném statku našel sto tisíc jabloní, které mu změnily život.Jenže cestu k úspěchu neměl vůbec jednoduchou. „Až do svých dvaceti let jsem o jablkách nevěděl vůbec nic. Byla zkrátka zelená nebo červená,“ vypráví. V roce 1993 mu ale jablka změnila život: jeho rodina získala nazpět komunisty zabavený statek i s pozemky. A i když polovinu statku jako totálně zdevastovanou museli strhnout, zbavit se ho však jen tak nemohli. Na jeho pozemcích totiž tamní státní statek v rámci socialistického hospodářství vysadil navzdory místní tradici v kraji neobvyklých sto tisíc jabloní. A tak se z bývalého automechanika stal doslova přes noc velkopěstitel. „Pro prarodiče to byla ohromná satisfakce, pro mě ale pěkná dřina,“ vypráví sadař Schwarz.

Nejdříve si musel nastudovat, co mu vlastně pod okny stojí, jako poradce zaměstnal dokonce i bývalého předsedu zemědělského statku, a pak se pustil do podnikání. „O stromy musíte hodně pečovat,“ přiznává průmyslový rozměr svého podnikání. „V zimě je musíte prořezávat, postřikovat proti chorobám. Na jaře pak trnete, aby vám náhodou nezmrzla. Musíte být zkrátka pořád ve střehu: s poškozenými jablky nemůžete vůbec konkurovat.“

Dnes produkuje až tisíc tun pětadvaceti odrůd jablek ročně, má moštárnu, malý krámek a klimatizovanou halu řízenou počítačem. Kilo jablek prodává podle jakosti od jedné koruny do třiadvaceti a v kraji se stal natolik populární, že o víkendech si jezdí právě jen pro ta jeho jablka stovky lidí a najednou si odvážejí i čtyři metráky ovoce.

Nenahraditelné

A jak vidí svoji budoucnost ve stínu gigantů drobní pěstitelé? Některým jablka stačí jen tak tak pro osobní spotřebu: rádi zavařují, moštují nebo pálí calvados, jiní už tak trpěliví nejsou a své přebytky vozí rovnou na hnůj: letošní nadúroda totiž srazila výkupní cenu padavek až na osmdesát haléřů za kilo. „To se ale vůbec nevyplatí, jenom na benzinu projedu víc,“ říká drobný zahrádkář Jaroslav Formánek z Veselí nad Moravou. „Já ale jablka nevyhazuju: při fotbale v televizi si dám třeba tři a také klukovi do Prahy můžu alespoň poslat pár bedniček navíc.“

Jiní ovocnáři, jako třeba ti v Hrádku u Rokycan, se už sedmdesát let sdružují. Mají šedesát členů a dokonce si svými silami postavili i malou moštárnu. V malé místnůstce se džbery a váhou jsou v policích vidět štosy zahradnických příruček, po stěnách visí barevné diplomy a usměvavé fotografie zdejších milovníků jablek. A aby také ne: vždyť si tady může každý z nich za korunu na kile přeměnit jablka v rezatý nápoj (nečlenové zaplatí o dvě koruny víc). „Není to ale zas tak jednoduché,“ tvrdí jeden z nich, šestasedmdesátiletý Jaroslav Rychlý.„Podle nových hygienických pravidel jsme si museli pořídit za patnáct tisíc nový nerez dřez a drtičku za dvacet tisíc.“

Jenže podle pana Rychlého to možná za čas už nikdo stejně nebude potřebovat. „Mladí si zvykli na exotické ovoce a v zahradách se čím dál častěji objevují spíše okrasné stromy,“ stěžuje si pan Rychlý. „Byla by to ale škoda, vždyť se z jablka dá těšit po celý rok: třeba s kyselým zelím nebo křenem je pak opravdovou a nenahraditelnou lahůdkou.“


ČESKÁ KVALITA

Ovocnářská unie slibuje, že letošní rok bude v produkci jablek veleúspěšný. Podle odhadů sklidí profesionální pěstitelé 160 tisíc tun jablek, celková produkce, zahrnující i amatéry, činí výše zmíněných 200 tisíc tun (jablka přitom tvoří osmdesát procent veškerého ovoce vypěstovaného v Česku). Ke spotřebiteli se dostane devadesát procent produkce. V místních obchodech jsou tato jablka k mání hlavně od října do dubna a pěstitelé rádi zdůrazňují jejich kvalitu. Podle jejich informací používají čeští sadaři v průměru méně pesticidů než největší evropští vývozci jablek, jako jsou Belgie, Itálie nebo Polsko.

Zároveň však platí, že tohle všechno nestačí a trh především ve městech ovládají supermarkety a ty dávají přednost levnějším jablkům z dovozu. „Podle našich statistik Češi nakupují ovoce až v sedmdesáti procentech hlavně v nákupních centrech,“ vysvětluje tajemník Ovocnářské unie Martin Ludvík.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte