Kamarádka říkala, že se u nás začíná šířit antisemitismus. Že jsou toho plná média. Antisemitismus v Čechách? To je nějaká blbost. Já nikdy nic takového na vlastní kůži nezažila. Nikdy? A pak jsem si vzpomněla. Zažila jsem to. Dvakrát v Čechách, jednou v Budapešti. Jenom nevím, jestli to byly projevy antisemitismu, nebo jen obyčejné lidské tuposti.

„Hele, hele, znáte ten vtip?“ Jsme s družinou na dětském hřišti za školou, právě jsme dohráli Král vysílá své vojsko a teď jsme se srotili kolem spolužačky Dagmar, abychom si ten fór poslechli. „Hele, tak v koncentráku, jako,“ začala. Je jí osm, devět. Všem nám. „Maminka povídá Icikovi: Iciku, kde je dědeček? a Icik odpoví: Druhý mejdlo zleva.“

Chvíli je ticho, pak se někdo nuceně uchechtne a už se smějou všichni, i když pointu nikdo očividně nepochopil. Nikdo, jenom já. „To je teda hodně blbej vtip,“ řekla jsem.

„A proč jako?“ trhla hlavou Dagmar, až se jí na hlavě zavlnily světlé kudrliny.

„Protože to mejdlo totiž klidně mohlo bejt z mýho dědečka!“

Všichni se po mně překvapeně podívali. „A to jako proč?“ ušklíbla se Dagmar. Možná vůbec netuší, o čem se tady mluví. Nebo snad ano? Copak by se mohli smát, kdyby to věděli?

„Protože můj děda umřel v koncentráku.“

Tak to bylo poprvé.

Na gymplu mě přivedl spolužák do skupiny mladých lidí, kteří psali. Scházeli se na pravidelných seminářích. Byl to takový poloilegální spolek. Pili čaj a u svíčky, kolem kulatého stolu, si předčítali svoje díla a pak o nich diskutovali. Vedle mě seděl kluk v kožené bundě, vlasy měl ulíznuté na patku a na prstě měl masivní zlatý prsten s obrovským kamenem. Tvářil se sebejistě, protože měl už tehdy celkem úspěšnou kapelu, kterou leckdo znal. Tichá dohoda se jmenovala. „Ty, jo, Dane, ten musí vážit nejmíň tunu,“ řekl můj spolužák, když si šperku všiml. Přehlédnout se dal jen těžko.

„Kde jsi ho vzal? To je nějaký rodinný dědictví, nebo co?“

„Kdepak,“ pohodil patkou Dan. „To je po Žiďákách.“

„Po kom?“ zeptala jsem se a bylo mi tak nějak trapně. Za mě? Za něj?

„No po Žiďákách,“ zopakoval a hodil si nohy na stůl. Prohlížel si prsten. My ostatní taky.

„Za války si u nás nějaký Židi nechali svoje věci a už se nevrátili.“

„A co se s nima stalo?“ zeptal se někdo dost zbytečně.

„Co?“ rozhodil Dan ruce. „No, přece vyfičeli komínem!“

To bylo podruhý.

A potřetí to bylo v Budapešti. Přijela jsem na pohřeb pratety, ale vlastně jsem tam jela za tátou. Bydlel v západním Německu a domů, do Prahy, samozřejmě nemohl. Já za ním mohla vycestovat jen jednou ročně. Ale do Maďarska jsme mohli oba. Táta už v té době chodil oblékaný tak, že bylo na první pohled jasné, že je Žid. Na hlavě nosil klobouk, jarmulku měl pod ním, na sobě tmavé sako a kolem něho vlál dlouhý černý kabát. No a samozřejmě měl pejzy a hustý vousy.

Jednou večer jsme šli po ulici, říkala jsem si, jak je ta Budapešť krásná, jak se na jejích širokých bulvárech tak nějak líp dýchá, když se proti nám zpoza rohu vynořil obrovskej chlap v černý bundě. Měl holou hlavu a mohlo mu být přes dvacet. Šel přímo proti tátovi, já tátu tahala, aby uhnul, ale táta šel samozřejmě dál, i když byl o tři hlavy menší. Bála jsem se, že do sebe snad narazí a že to je třeba právě ta záminka, kterou ten člověk hledá, ale on se těsně před námi zastavil. Trochu se sklonil, narval tátovi ksicht skoro do obličeje a zařval: „Síg hajl!“ Stáli jsme jak dva solný sloupy. Skinhead se narovnal, obešel nás a pokračoval širokou, ještě před chvílí přátelskou ulicí dál do centra.

Tak to bylo do třetice.

sidonova.blog.respekt.cz

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte