Z pasáže

Jedna z pražských pasáží je atypická tím, že do její delší a užší části se vchází skleněnými dveřmi, jež se příchozímu samy otevřou. Jako by tam nepřetržitě stál neviditelný sluha, který před každým jedincem či skupinkou uchopí za bronzové madlo a úslužně za ně zatáhne. Neplatí to ovšem pro psy. Ti před skleněnou výplní v kovovém rámu mohou strávit hodiny. Fotobuňka ovládacího mechanismu je totiž nařízená na postavu dospělého člověka.

Pasáž lemují obchody a kancelář předprodeje vstupenek. Láme se pravým úhlem doleva, vstříc prostorné dvoraně. Právě v tomto rohu se nachází Sečuánská restaurace, kde za nedělního odpoledne nad barevně pestrými pokrmy posedává několik dvojic a samotářů. Drobné šikmooké servírky pobíhají mezi stoly a kuchyní, hosté se baví o nákupech, o počasí, o chuti či vůni objednaného jídla, za velkými skleněnými tabulemi sem tam projde postava.

Náhle, jako by ze země vyrostl, se na scéně objeví malý Číňan. Pěti- šestiletý kluk s čupřinou havraních vlasů se obezřetně rozhlédne, zpoza zad vytáhne červenou plastovou šavli, zabodne ji do vzduchu a s hurónským řevem proběhne restaurací ven. Hosté přestanou jíst i diskutovat, neboť v pasáži propukne nelítostný boj. Klučina začne útočit na prázdné židle a stoly rozestavěné před vchodem. Po několika minutách lítého rubání do všech stran najednou šavli upustí a gestem vítěze zvedne ruce nad hlavu. Poté vejde do protějšího českého obchodu. Něco tam prodavači vysvětluje a ukazuje na pusté bojiště. Krámek opustí s bonbonem v puse a zamíří do vedlejšího květinářství. Obejde tak všechny obchody v této části pasáže, aby se vrátil s viditelně naditými kapsami. Z podlahy pak zvedne šavli, pečlivě ji otře do kalhot a spokojeně vstoupí do restaurace.

„Takový hezký chlapeček a jak si pěkně hraje,“ zakňourá jakási starší dáma od stolu u dveří, aby se zeptala: „A odkud jsi?“„Z pasáže!“ česky zahuhlá asijský válečník. „Ale já myslela, odkud jsi, z jaké země?“„Z pasáže!“ vykřikne, zvedne šavli a vrazí ji mezi paži a levý bok. Teatrálně se zhroutí. „Ty jeden tatrmane!“ Klučina leží na zemi a smutnýma očima sleduje imaginární proud krve. „Z pasáže,“ zašeptá a zavře oči. Nečekaný příchod na scénu, existenciální boj, radosti i omrzelosti života, než neviditelná ruka otevře další dveře. Předvedl to nádherně a srozumitelně.