Milan Knížák, dekonstruktér a destruktor

Dá se předpokládat, že provokativní pověst Knížákovi nikterak nevadí, veřejná kritika jistě ano. V diskusích o kontroverzní pověsti šéfa Národní galerie se naštěstí pořád ještě daří oddělovat Knížáka-ředitele a Knížáka-tvůrce. Ať si o jeho společenském angažmá myslíme, co chceme, nové album jeho hudebních skladeb přináší cosi neotřelého, absurdně humorného, zároveň v čemsi hlubšího. A to přesto, že deska Broken Tracks je nesourodý katalog autora, který posbíral fragmenty z minulosti.

Torpédování gramodeskového fetiše

Když Knížák v roce 1964 začal destruovat gramofonové desky, těžko mohl tušit, že se tím zapíše do světových análů avantgardního dýdžejingu. Rozrušoval povrch gramodesek izolepou i autogenem, pohrával si s prvkem středové etikety, kterou rozšiřoval nebo vychyloval. Kombinoval několik vinylů jako díly koláče, do elpíčka zaťal kus singlu. Výsledné objekty jsou vizuálně výrazné, působí jako komentář k popkulturnímu fenoménu gramodesky, která uchovává vysoké hodnoty klasické hudby i tvorbu bigbítových ikon.

V Knížákově „broken music“ je zřetelný ironický odstup, jemuž se nechce sdílet kolektivní obdiv k sebelepším nahrávkám. Ve hře bylo nepochybně i dobové pachtění za elpíčky z ciziny, povýšení gramodesky na hodnotu a fetiš. Knížák tuhle situaci s určitou mírou zlomyslnosti torpédoval.

Ale nejenže alba sprejoval na zlato: začal je i přehrávat. …