2008-567-mobr-3637R112008n.jpg
2008–567-mobr-3637R112008n.jpg • Autor: Respekt

2008-567-vobr-3637R112008.jpg
Fotografie: Chránit ho před nudou, respektovat jeho potřeby – a klece můžou pryč. (Ústav v Göttingenu) – Autor: Matěj Stránský • Autor: Respekt

Marco musí pryč. A to velmi rychle. Ty cizí hlasy najednou, ty zvědavé pohledy neznámých očí – pokud existuje něco, co Marco absolutně nesnáší, jsou to náhlá překvapení. Jako třeba návštěva novinářů. V takových situacích často neví, jak s obrovským množstvím nových obrazů, hluků a pachů zacházet. A proto rychle ztrácí nervy. Někdy mu pak dělá dobře nahlas křičet. Někdy to ale nepomůže. A pak se stane, že Marco hází nábytkem, útočí na jiné lidi nebo ubližuje sám sobě. Dnes mu však stačí útěk. Prudce jako střela se žene z postele do chodby, vzrušeně běhá sem tam a vysokým hlasem vyráží nesrozumitelné zvuky – až mu konečně někdo přinese boty a pustí ho ven do oplocené zahrady. Venku pod stromy pak sbírá klacky, láme je a zahazuje daleko od sebe.

Víc než lepší vězení

Život s Markem není úplně jednoduchý. Marco (33) je totiž autista. Tento muž s velkýma modrýma očima trpí od narození těžkou mentální poruchou, která mu znemožňuje komunikovat s okolím a vnímat svět stejně jako ostatní. Záchvaty agrese vůči sobě a jiným, zvláštní pohyby a nutkavé opakování určitých slov či gest si od těch, kteří s Markem žijí, vyžadují maximum trpělivosti a pevné nervy.

Proto je jednodušší lidem jako Marco v projevech jejich nemoci prostě zabránit. A kdyby Marco nežil v domově pro mentálně postižené v severoněmeckém městě Göttingen, nýbrž někde v České republice, třeba by teď neběhal po zahradě, ale ležel v posteli za vytaženou mříží. Ano, český zákon o sociálních službách ústavům zakazuje omezovat bez akutního a vážného důvodu volný pohyb svých klientů. Nicméně novináři z britské BBC a z českého zpravodajského serveru aktuálně.cz během posledních týdnů dokázali, že ne všechna zařízení v Česku tato pravidla dodržují. Stále ještě existují domovy, které své mentálně postižené obyvatele bez zřejmého důvodu zavírají do postelí s vysokými postranicemi, odkud klienti nemají šanci vylézt; někde je v ohrazených klecích dokonce poutají ortopedickými pomůckami.

Vysvětlení zní vždycky stejně: mříže prý mají zabránit tomu, aby klient ublížil sobě nebo ostatním. Pokaždé stejná také bývá bouřlivá diskuse, kterou články o tzv. „klecových lůžkách“ znovu a znovu vyvolávají. Přitom jsou tato lůžka jenom nejnápadnějším projevem mnohem podstatnějšího problému. To, o co v Česku vlastně jde, je otázka, jak umožnit zdejším zhruba 300 tisícům mentálně postižených lidí co nejdůstojnější a nejnormálnější život uprostřed společnosti. A receptů je celá řada.

Některé organizace, jako například občanské sdružení Quip, za tím účelem navrhují zavřít všechny ústavní domovy a nahradit je širokou nabídkou různých služeb přímo v přirozeném prostředí postiženého. Ministerstvo sociálních věcí však počítá s tím, že ústavy budou hrát důležitou roli i nadále – alespoň pro lidi s těžkými mentálními poruchami.

Skutečné domovy nemusí fungovat jako jen trochu lepší vězení – i ony mohou zaručit svým obyvatelům život bez poručníkování. Takové ústavy již dnes není třeba hledat jen v západní Evropě, několik jich už existuje také v Česku. Otázka proto zní, co udělat, aby k nim co nejrychleji přibývaly další. Kupodivu to přitom není jen problém peněz. Ještě důležitější je, aby postižení nebyli jako dosud považováni jen za pasivní objekty sociální péče, ale za rovnocenné lidi s individuálními životy, přáními, právy a potřebami. A udělat takové rozhodnutí a začít „nově myslet“ musejí nejen politici a domovy, ale také lidé, kteří by nad obrazy z klecových lůžek vlastně měli pocítit největší bolest: rodiče postižených dětí.

Oblek, cigáro, pistole

Církevní zařízení Christophorushaus v Göttingenu, kde bydlí autista Marco, vypadá na první pohled jako úplně normální kolonie řadových vilek. Za velkými okny všech pěti cihlových bungalovů září barevné záclony, v rozlehlých zahradách čekají velké dřevené houpačky na návrat léta. Lidé, kteří tady bydlí – 140 dospělých mužů a žen –, jsou autisté, spastici, nevidomí, hluší, němí. Někteří jen nepřítomně zírají do prázdna, jiní zase neustále křičí nebo musí být pořád v pohybu. Lůžka s mřížemi tady však člověk nenajde. Protože tato lůžka většinou nejsou řešením, ale spíše důvodem problémů, vysvětluje sociální pedagog Martin Lüdke, který zodpovídá za kvalitu služeb poskytovaných klientům Christophorushausu.

„Zavírat mentálně postiženého člověka do takového lůžka je absurdní, protože agresivita či pud ublížit sám sobě je většinou důsledkem nudy – a zavírání do postýlky pocit nudy jen posiluje. Představte si, že jste si zlomila nohu a šest týdnů musíte bez sebemenší činnosti ležet v posteli – to byste se asi také rychle zbláznila.“ Pro mentálně postižené, kteří nemají k dispozici úlevu křížovek či knih, to platí hned dvakrát. „Když postižený člověk například neustále bouchá hlavou do zdi nebo si rozdírá kůži, pak je to výraz obrovské nudy. Bolest je pro tyto lidi jedinou možností, jak si opatřit alespoň nějaký druh stimulace,“ říká Martin Lüdke. „A proto naším úkolem je nabízet obyvatelům domova prostředí, ve kterém si najdou inspiraci a uspokojující činnost.“

Každý obyvatel Christophorushausu dostane individuální plán péče, jakýsi popis „životního stylu“, zohledňující nejen míru postižení, ale také schopnosti, zájmy a záliby daného člověka. „Jednoduše chceme, aby naši klienti byli šťastní,“ říká Martin Lüdke. „Prostě se mají cítit dobře a být šťastní.“ A u mnoha obyvatel se ten cíl zřejmě daří. To, že Wolfgangovi už je kolem šedesátky, prozrazují jenom šedivé vlasy a silné brýle – duševně totiž Wolfgang zůstal na úrovni malého dítěte. V tmavém obleku, s kravatou a malým medvídkem na volantu jezdí s velkou tříkolkou po chodbách stacionáře. Sem každý den přicházejí nejen obyvatelé domova, ale také postižení z okolí, kteří bydlí buď doma u rodičů, nebo sami v chráněném bytě.

Stejně jako všichni obyvatelé Christophorushausu, i Wolfgang žije spolu se šesti sedmi lidmi v takzvané „bytové skupině“. Každý klient si může vybrat jedno- či dvoulůžkový pokoj, kuchyň a koupelna jsou společné pro celou skupinu. Kdo chce, zařídí si pokoj vlastním nábytkem. A milenecké páry mají samozřejmě možnost bydlet spolu, což je praxe v českých ústavech zpravidla zcela nepředstavitelná. Sexuální frustrace obyvatel českých ústavů je ostatně důležitou příčinou jejich „problematického“ chování. „Co se týče sexuálního života, dbáme u nás jenom na antikoncepci a na to, aby nedošlo k sexuálnímu vykořisťování,“ říká Martin Lüdke. „Jedna paní tady byla například ochotná spát s kýmkoli, kdo jí za to nabídl čokoládu. To samozřejmě nepřipustíme.“

Po společné snídani „doma“ ve skupině odcházejí obyvatelé do práce – v tomto případě do denního stacionáře. Wolfgang pracuje ve skupině „Bleší trh“, která spolu s pedagogickým zaměstnancem pravidelně jezdí po Göttingenu a sbírá všechno, co se dá ještě opravit a potom prodat na bleším trhu. Tu práci miluje, je šťastný, když mezi starými věcmi může pátrat po tom, co má vůbec nejraději. A to jsou pánské obleky a dětské pistole. Kombinace obleku s pistolí už jednou způsobila dojemné nedorozumění – když totiž Wolfgang chtěl jednu ze svých plastových pistolí předvést neobeznámenému návštěvníkovi domova, ten v domnění, že se jedná o skutečnou zbraň, přivolal policii. „Na první pohled holt Wolfgang ve svém obleku vypadá spíš jako náš pan ředitel, a ne jako klient,“ směje se sociální pedagožka Monica Wollnerová. O většině ostatních obyvatel se to však tvrdit nedá.

Konec rozmáčknutých žárovek

Mustafa například není jenom slepý. Většinu času má také nesnesitelné bolesti. Ačkoli tureckému chlapečkovi už je jedenáct, je veliký jako pětileté dítě. A kvůli vrozené spastické obrně je Mustafovo svalstvo neustále křečovitě stažené – tak stažené, že občas sotva popadá dech.

„Skupiny pro tak těžce postižené, jako je Mustafa, se věnují hlavně různým možnostem, jak si tělesně odpočinout a trénovat své smysly,“ říká Monica Wollnerová. „Mentálně těžce postižený člověk totiž své tělo často vůbec necítí. Kontaktem s různými materiály, tvary či teplotami však jeho cit pro vlastní tělo můžeme trénovat.“ Ležet na trampolíně a lehce se houpat, v terapeutickém bazénu zapomenout na vlastní váhu, cítit, jak písek pomalu protéká skrz prsty – je mnoho možností, jak svět kolem sebe uchopit i chápat.

Dokonce i pro asi deset obyvatel, kteří stejně jako autista Marco čas od času potřebují ochranu před sebou samými, našli zaměstnanci model šetřící co nejvíc svobodu a důstojnost postižených. Při sestavování bytových a pracovních skupin se třeba dbá na to, aby se autisté nedostali do kontaktu s lidmi, jejichž hlučné manýry by mohly v autistech vyvolat strach, stres i agresi. Každý autista má navíc k dispozici místnost, do které se může stáhnout, když mu dění kolem leze na nervy.

Ta Markova má tlusté matrace na stěnách a radiátor zavěšený až vysoko pod stropem – to aby si její obyvatel během „záchvatu“ neublížil. Zaměstnanci si ovšem poradili i s jinými „zlozvyky“ klientů. Například Zelko, další autista, rozmačkal každou žárovku, na kterou přišel, strhával obrazy ze stěn a podlahu svého pokoje pomazával exkrementy. Ale řešení se našlo: žárovky jsou chráněné kovovou mřížkou, obrazy visí trochu výš a pokoj dostal podlahu, kterou lze jednoduše vyčistit.

Přes všechnu péči samozřejmě hrozí, že se tito „problematičtí“ obyvatelé Christophorushausu mohou někdy zranit. Nicméně Martina Lüdkeho by nikdy nenapadlo chránit je před tou hrozbou nějakým uvazováním či mřížemi. „Pokud v Německu chcete člověka připoutat nebo jenom zavřít do místnosti, potřebujete pro každý jednotlivý případ povolení soudu. A i když ho máte, jsou tu jiná rizika,“ říká Lüdke. „Třeba kurtovací pásy usmrtily během pár posledních let několik lidí v domovech důchodců tady v okolí. Příbuzní si stěžovali u soudu – a lékaři nás tenkrát velmi důrazně upozornili na to, že kurtovat člověka může být velmi nebezpečné.“

Proč to víme, ale neděláme

Domovy se musejí přizpůsobit potřebám svých obyvatel, nikoli naopak; postižení potřebují podporu v tom, co neumí, nikoli péči dělající za ně to, co umí; problematickému chování musí personál předcházet, nikoli ho trestat; a konečně – postižení chtějí aktivně žít, nikoli jen na okraji společnosti čekat na smrt.

I v západním Německu trvalo několik desetiletí, než se tyto zásady staly samozřejmostí. Během Hitlerovy třetí říše zavraždili nacionální socialisté v rámci „likvidace životů nehodných žití“ odhadem 300 000 postižených lidí a po roce 1945 nehráli ti, jejichž handicap nezpůsobila válka, ve vědomí německé veřejnosti žádnou roli. Systematické finanční a právní podpory ze strany státu se lidé s handicapem dočkali teprve v šedesátých letech. To, že postižení v dnešním Německu mají vládního zmocněnce a poměrně silné politické zastoupení, nebo to, že je politici, zákony i (z velké části) společnost už nepovažují jen za „případy k ošetření“ (jak tomu bylo ještě začátkem osmdesátých let) – to všechno je důsledkem inspirace americkými a skandinávskými zkušenostmi a především politické mobilizace postižených samých. A proto nepřekvapuje, že také české politice trvalo pár let, než začala prosazovat nové principy pro zacházení s handicapovanými lidmi.

V roce 2007 vstoupil v platnost nový zákon o sociálních službách, který počítá s tím, že každý jednotlivý postižený se „svým“ domovem uzavírá individuální smlouvu, která přesně definuje, jakou péči si přeje a za jakých podmínek. Ve své vloni schválené koncepci pobytových sociálních služeb vláda požaduje, aby domovy svým klientům vytvořily co nejpřirozenější formy bydlení, například v malých skupinách a bez všech připomínek nemocnice.

Už v roce 2002 vydalo ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) takzvané Standardy kvality sociálních služeb, které zavazují domovy mimo jiné i k tomu, aby při péči respektovaly především vůli svých klientů. Díky těmto novým předpisům se dlouhodobě žádný český ústav základní modernizaci nevyhýbá. Ale stejně jako kdysi v Německu, i tady se proměna děje velmi pomalu. Přesný přehled o tom, jak daleko jednotlivé ústavy na této cestě pokročily, v současnosti nikdo nemá. A proto chce ministerstvo sociálních věcí letos přímo v ústavech podrobně zkoumat, co jim vlastně brání v žádoucí transformaci.

Zdravá nuda

„Já vím, že teď je moderní mluvit o individualizaci. Ale my se na výlety přesto vydáváme v kolektivu.“Jarmila Koubková si v poslední době skutečně lámala hlavu, kam a jak má „svůj“ ústav vlastně vést. Už třicet let pracuje tato sympatická padesátnice v domově v Olšanech, asi tisícovém městečku na Šumpersku.

Supermarket, kaplička, papírna a kolem idylická krajina Jeseníků. Podobně jako mnohé jiné ústavy, vděčil také olšanský domov za své založení v padesátých letech zřejmě odlehlosti obce. Dnes v krajském zařízení bydlí 68 chlapců a mužů ve věku od 13 do 51 let. Nedávná rekonstrukce nahradila starou omítku světlými, pestrými barvami. V rozsáhlé zahradě za domem je kromě zeleninových záhonů i bazén, ohniště s totemem a kotec pro dva psy, o které se starají obyvatelé domova. K domu patří malá tělocvična a v malé dílně nahoře pod střechou čekají hlína, papír, nůžky a štětce na tvořivé nápady. „Klecová lůžka“ jsou k dispozici ve třech posledních exemplářích, všechna ostatní už byla nahrazena novými dřevěnými postelemi s deseticentimetrovými postranicemi. Ale přes veškerý tento pokrok zatím domov v Olšanech úplně neodpovídá tomu, co by bylo možné nazvat „aktuální stav poznatků“.

Je sice pravda, že v posledních letech velké sály, ve kterých se spalo za komunismu, rozdělily příčky na menší pokoje, jež si obyvatelé mohou zařídit a vyzdobit podle vlastního vkusu. Přesto ale ve většině pokojů stále bydlí tři až šest lidí. Místnosti, ve kterých se přebývá přes den, jsou na stejném patře jako ložnice, takže alespoň v zimě se obyvatelé změny prostředí téměř nedočkají. Jedna pečovatelka se musí průměrně starat o osm klientů – což je dvojnásobek počtu, který mají na starosti zaměstnanci v Göttingenu. A z 32 žen, které v Olšanech pracují přímo s klienty, tvoří víc než třetinu kvalifikované zdravotní sestry bez vzdělání v oblasti sociální pedagogiky (v Christophorushausu je takových jen 7 procent). Důsledek převahy zdravotnického personálu je nejlépe vidět v druhém poschodí olšanského domova, kde bydlí čtrnáct nejvíce postižených klientů. Marek, Martin, Adam a ostatní jsou sytí, čistí a zdraví. Ale nabídnout jim skutečně inspirující a stimulující prostředí, na to dvěma zdravotním sestrám, které tady právě mají službu, chybí jak vybavení, tak vzdělání. Ne že by v „denním pokoji“ byl nedostatek hraček. Ale skutečně zapojen do nějaké aktivity je jenom třiadvacetiletý Kuba, který svou pusou umí malovat i psát. Třináctiletá dvojčata Martin s Honzou se jen drží dřevěného trámu a monotónně se pohybují sem a tam. 27letý Lukáš leží v posteli. Mirek, Adam a několik dalších jen sedí na židlích nebo na vozících. „Oni potřebují především přebalovat, krmení a hygienickou péči,“ říká zdravotní sestra Eliška. „Když je hezky, vezmeme je i ven.“ A přesto, že kromě Martina a Honzy jsou tady všichni už dospělí, spát se chodí brzy po 19. hodině.

Toho, že v „jejím“ domově není všechno úplně ideální, si je ředitelka Jarmila Koubková naprosto vědomá. „Potřebovala bych více sociálních pracovníků,“ říká. „A mnoho lidí, co tu dnes máme, by vlastně v domově bydlet vůbec nemuselo. Bylo by hezké, kdybychom tady měli byty s dohledem.“

Do jaké míry se však o tyto byty skutečně zasadila, není úplně jasné. Jednou se prý už uvažovalo o přestavbě domu v sousedství, ale projekt nakonec ztroskotal – na penězích i na tom, že Jarmila Koubková nechtěla svůj ústav, své svěřence i sama sebe příliš přetížit: „Je lepší měnit věci postupně,“ říká. A na dotaz, jestli by nebylo lepší, kdyby obyvatelé domu žili spolu se ženami, a tedy v přirozenějším prostředí, odpovídá skepticky. „Párkrát do roka máme setkání s postiženými ženami z jiného ústavu. Na začátku jsou z toho naši chlapi vždycky nadšení – ale po týdnu už toho mají dost a chtějí, aby ženy zase zmizely.“

Je tedy pomalé tempo transformace v českých ústavech nevyhnutelné? Skutečně nelze rychle vytvořit prostor pro co nejnormálnější život postižených?

Zázrak na šlechtickém statku

„To, co člověk potřebuje nejvíc, je odvaha používat vlastní rozum.“Hana Charvátová je zástupkyně ředitele Diagnostického ústavu sociální péče v Tloskově, malé vesnici zhruba 60 kilometrů na jih od Prahy. Před revolucí byl útulný šlechtický statek, na kterém dnes bydlí 239 mentálně postižených mužů a žen, výstavním příkladem zastaralého zacházení s postiženými lidmi: v obrovských sálech, ve kterých spalo a přebývalo velké množství na sebe natlačených „chovanců“, panovala atmosféra nemocnice. Místo smysluplných, pestrých činností se postižení často dočkali jen vykořisťování při sklizni brambor. Od té doby se však domov v Tloskově – což je mimochodem jediný zdejší ústav pro mentálně postižené, který patří přímo pod ministerstvo sociálních věcí – proměnil v jedno z nejmodernějších zařízení v Čechách: v barevně omítnutých domech žijí obyvatelé v jedno- či dvoulůžkových pokojích po čtyřech nebo pěti v jednom bytě. Milenecké páry dostanou velkou společnou místnost. Ti nejméně postižení mají možnost bydlet ve vlastním malém bytě, do kterého jeden z 154 „sociálních“ pracovníků (správně se jim říká pracovníci v sociálních službách) zavítá jen tehdy, když je to skutečně zapotřebí. Každý klient dostane od vedení ústavu takzvaného „klíčového pečovatele“, který má přesný přehled o tom, na jaké terapie i aktivity „jeho“ svěřenec chodí. A udržovat si přehled vůbec není od věci: nabídka denního programu v Tloskově je totiž opravdu bohatá.

Kdo nepracuje úplně mimo ústav ve stavební firmě, restauraci či zemědělství, může přes den v jedné ze sedmi dílen vyrábět užitečné nebo jenom hezké věci z kovu, dřeva či hlíny. Méně šikovní mají možnost v denním stacionáři malovat či třeba vyrábět svíčky. V areálu se nachází malá farma i kavárna, ve které postižení obsluhují hosty. A z hudební či vodní terapie profitují i ti nejvíce postižení.

Jedinečný však domov není jenom kvůli široké nabídce aktivit, z nichž si obyvatelé mohou vybírat. Mimořádný je i proto, že postiženým i rodinám, které o své dítě pečují doma, nabízí celou řadu dalších služeb: vedle denního stacionáře existuje takzvaná „odlehčovací služba“, která zastupuje rodiče, když potřebují do nemocnice nebo si prostě odpočinout. Třikrát měsíčně mají rodiče možnost strávit víkend v ústavu, aby tady získali inspiraci a dozvěděli se, z jakých aktivit mají jejich postižené děti největší radost. A kdo se zeptá Hany Charvátové, jak se změna komunistického ústavu v moderní zařízení povedla, ten dostane překvapivě radikální odpověď.

I vaše dítě má právo na sex

„S reformou jsme začali už na začátku devadesátých let,“ vypráví Hana Charvátová. „Tenkrát jsme tady také ještě měli převážně zdravotnický personál. Brzo jsme ale zjistili, že nás sestry ve snaze o modernizaci spíše brzdily, protože dbaly jenom na to, aby byly dodrženy všechny hygienické předpisy. A proto jsme jim řekli: Buď budete ochotné pracovat za méně peněz jako sociální pracovnice – a to ještě podle nových pravidel –, nebo za šest měsíců dostanete výpověď.“

Tu druhou možnost volily jen dvě zdravotní sestry. Ostatní se šest měsíců účastnily kurzů, ve kterých jim vedení vysvětlilo, co po svých spolupracovnících přesně chce. „Po revoluci jsme hodně cestovali do ústavů v Nizozemsku, Dánsku a Německu,“ říká Antonín Dušek, ředitel ústavu v Tloskově. „A potom jsme náš personál naučili, že jde hlavně o to uspokojit potřeby klientů a podporovat jejich samostatnost.“ Změna v přístupu a chování pro personál rozhodně nebyla jednoduchá. I dnes se občas přihodí, že zaměstnanci podle starého hesla „čím více péče, tím lépe“ vykonávají věci, které by jejich klienti třeba zvládli i sami. „Nové myšlení se stane samozřejmostí, teprve až doroste další generace,“ říká Hana Charvátová.

V tom, aby s obyvateli domova zacházeli jako s dospělými a rovnocennými lidmi, zaměstnancům českých domovů však nebrání jenom starý zvyk, ale také česká společnost.¨

„Někteří lidé si tady myslí, že bychom naše chlapy neměli pouštět samotné do lesa,“ říká Jarmila Koubková z Olšan. „A když jdu spolu s postiženým do supermarketu, někteří dokonce říkají: Kdo se má na to dívat?“

V Německu tuto otázku v roce 1980 naposled veřejně položila turistka, která po cestovní kanceláři chtěla odškodné za to, že během dovolené musela snášet pohled na postižené lidi. Soud jí dal za pravdu – a tím vyvolal první obrovskou demonstraci za práva postižených, během níž pochodovalo ve Frankfurtu nad Mohanem 5000 lidí. Dnes by se podobné neúcty k postiženým v Německu už nikdo neodvážil. A za poslední desetiletí přispěla celá řada opatření k tomu, aby se postižení mohli účastnit života většinové společnosti. Všude v zemi existují školky, ve kterých si spolu hrají postižené a nepostižené děti. Na mnoha školách existují „integrační třídy“ pro postižené i nepostižené žáky. Univerzity mají vlastní poradny pro postižené studenty. A podle zákona musejí od roku 2001 všichni zaměstnavatelé na žádost zástupců postižených zpracovat plán, jak zvýšit počet postižených zaměstnanců a přizpůsobit existující pracovní místa jejich potřebám.

„V Čechách bohužel mnoho veřejných institucí není na postižené vůbec připravených,“ stěžuje si Hana Charvátová z Tloskova. Třeba někteří soudci postiženému člověku během soudního řízení prostě tykají anebo ho vůbec do jednacího sálu nepozvou, ačkoli soud má rozhodnout právě o něm. Není výjimkou, že práva svých klientů musejí obhájit zaměstnanci domovů. A někdy těmi, před kterými je nutné postižené ochránit, jsou dokonce jejich vlastní rodiče.

„Maminka jedné z našich klientek například nechtěla, aby u nás její dcera bydlela spolu s přítelem, kterého si tady našla,“ vypráví Hana Charvátová. „Dlouho jsem jí potom vysvětlovala, že její dcera má stejné právo na sexualitu jako my a že jí to zakázat nemůže. Otec jiného obyvatele zase nechtěl, aby syn chodil sám do vesnice. I jemu jsme museli říct, že jeho syn má na to prostě právo.“

Rodiče jsou také jedním z důvodů, proč mnoho ústavů v ČR stále ještě používá lůžka s vysokými postranicemi. „Jako vedoucí domova stále žijete pod Damoklovým mečem, že rodiče ihned podají žalobu, jakmile se jejich dítěti něco stane,“ říká ředitel Dušek. Většina ústavů proto nechce ani v sebemenší míře riskovat, že by z postele někdo spadl. Také domov v Tloskově si pro nejtěžší případy ponechal postýlky s vysokými, ale posunutelnými postranicemi. „Díky novému zákonu o sociálních službách však uzavíráme s každým klientem individuální smlouvu,“ říká Hana Charvátová. „A pokud rodiče chtějí, abychom jejich dítě v žádném případě do takové postýlky nepoložili, pak to do smlouvy zapíšeme – a tento člověk v takové posteli nikdy ležet nebude.“

Za ty peníze nikoho nenajdete

Ředitelé, kteří si svůj personál přeškolí sami, instituce, které se k postiženým chovají jako k rovnoprávným členům společnosti, a rodiče, kteří své děti kvůli přehnanému strachu nepřipravují o základní práva – k tomu, aby se život handicapovaných lidí v Česku stal normálnějším a samostatnějším, musí přispívat celá společnost. A teprve v tomto kontextu přichází ke slovu onen faktor, který se v diskusích o modernizaci českých ústavů často zmiňuje jako vůbec první: peníze.

Kdo totiž chce, aby se situace v domovech zlepšila, ten zaprvé musí zvýšit skandálně nízký plat pracovníků v sociálních službách. Za plat maximálně 15 000 korun hrubého měsíčně mají domovy problémy najít jakýkoliv personál pro práci, která po fyzické i psychické stránce patří k těm nejnáročnějším. Úplně vyloučené je za tyto peníze přilákat mužské spolupracovníky, kteří by především pro postižené muže byli nejen důležitým „vzorem“, ale také nutnou tělesnou autoritou v případě agresivního chování. Zajímavé přitom je, že i v göttingenském Christophorushausu je průměrný plat sociálního pracovníka bez vysokoškolského vzdělání „jenom“ 2500 eur hrubého, tedy stejně jako v Česku asi o třetinu nižší než plat v průmyslu či obchodu. Přesto je každý třetí vychovatel mužského pohlaví, „protože práce s postiženými je tady v Německu považována za dobrou věc. A navíc naše pracovní místa jsou alespoň bezpečná, nehrozí nám propuštění,“ vysvětluje Martin Lüdke.

Druhým aspektem, který nelze vyřešit bez větších investic ze strany státu, jsou prostory, v nichž postižení v českých ústavech žijí. Jednolůžkové pokoje, terapeutické místnosti, chráněné bydlení, dílny mimo obytné budovy – aby domovy mohly zaručit soukromí a důstojnost svých klientů, potřebují jednorázové investice. Bez rekonstrukce, kterou zaplatilo MPSV, by totiž ani ústav v Tloskově svým klientům současný luxus asi nenabídl.

„Veřejné výdaje pro postižené se neustále zvyšují,“ říká Martin Žarský, ředitel odboru sociálních služeb na MPSV. „V zemi existují místa, kde sociální služby zdaleka nepatří mezi priority veřejného života, a zase jiné obce nebo kraje, které jsou mimořádně aktivní,“ říká. „U mnoha politiků, především na místní a regionální úrovni, však ochota investovat do sociálních služeb roste až v tom okamžiku, když oni sami nebo jejich blízcí určitou službu potřebují,“ dodává. „Třeba proto, že jim najednou onemocní stará maminka.“

Na náhodách v soukromém životě mocných by však dodržování lidských práv ve vyspělé zemi nemělo záviset. A o to důležitější je proto „komunitní plánování“, během něhož se čím dále tím více obcí snaží přizpůsobit nabídku sociálních služeb skutečné potřebě v daném místě: „Pokud je seriózně zahájena diskuse mezi těmi, kteří pomoc potřebují, těmi, kteří o ní mohou rozhodovat, a těmi, kteří pomoc poskytují,“ říká Martin Žarský, „potom se v nečekaně krátké době mění nejen politické priority. Také přibývá konkrétních pozitivních činů.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte