0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Česko16. 11. 200713 minut

Kam bychom ty děti dali?

Nad tou kombinací zůstává rozum stát: polovina dětí vycházejících z dětských domovů a pasťáků končí v kriminále.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Fotografie: „Chci si udělat maturitu a vypadnout z Prahy.“ (Jana – vpravo – s kamarádkou Jitkou v tělocvičně domu na půl cesty v Praze-Libni) - Autor: Matěj Stránský • Autor: Respekt
Fotografie: „Chci si udělat maturitu a vypadnout z Prahy.“ (Jana – vpravo – s kamarádkou Jitkou v tělocvičně domu na půl cesty v Praze-Libni) - Autor: Matěj Stránský • Autor: Respekt
Reklama

Kromě devastujícího vlivu na dětské duše jsou ústavy předražené. Výchova

v náhradních rodinách vyjde několikrát levněji. Nad tou kombinací zůstává rozum stát: polovina dětí vycházejících z dětských domovů a pasťáků končí v kriminále. Tahle veřejná „výchova“ je mnohem dražší, než když se děti dostanou do náhradní rodiny. Zároveň víme, že po odchodu od pěstounů hrozí dětem mnohem menší riziko, že skončí za mřížemi. Přesto bezprizorních duší v dětských domovech a pasťácích (zařízení s ostřejším režimem, kam se zavírají „problémové“ děti) přibývá. Dnes jich je tam osm tisíc, asi o tisícovku víc než na konci 90. let. A jak známo, většina z nešťastníků se za zdmi ocitne jen proto, že jejich rodiče jsou chudí. To všechno vykazuje Českou republiku mimo evropské zvyky, kde počty zavíraných dětí dramaticky klesají (ve Velké Británii za patnáct let z šedesáti tisíc na desetinu). Jakou máme šanci, že se ten ostudný stav změní?

Vstříc katastrofě

Po posledním obědě mu dal vychovatel pětistovku, pár kousků oblečení a zavezl ho do azylového domu mezi bezdomovce. Takhle začal život v „realitě“ pro osmnáctiletého Láďu, kterého matka hned po na-

rození odložila do kojeneckého ústavu, a on pak prošel čtyřmi dětskými domovy a pasťáky. „Nikdo mi neřekl, co mě čeká, nevěděl jsem, za kým jít. Byl to prostě mazec,“ vzpomíná mladík v kšiltovce u nealko baru poblíž pražského Václavského náměstí.

Jsme v útočišti Projektu Šance, sdružení pomáhajícího mládeži, která propadla drogám a prostituci. „Víc než dvě třetiny našich klientů přišly z dětských domovů a výchovných ústavů,“ říká Pavel Kozler ze Šance. Z ústavů, kde panuje pevný řád a kde nikdo není zvyklý starat se o sebe, protože na všechno jsou tu státem placení vychovatelé, kuchaři nebo uklízečky, se najednou bez možnosti návratu ocitli ve světě, kde je všechno jinak. „Pak je ke kriminalitě strašně blizounko. Jíst musíte, a když nemáte nikoho, kdo vám na začátku pomůže, jdete do undergroundu a obživu si už nějak obstaráte,“ doplňuje obraz Michaela Svobodová ze sdružení Dom, které pomáhá dětem z ústavů začít život za jejich zdmi.

Od Láďova odchodu z ústavu letos uběhlo už šest let. Nejvíc z toho času prožil v Praze, chvíli pracoval v KFC, ale většinou se protlouká bez práce. Jako teď, kdy přespává v odstavených vlacích. „Vychovatelé mi často říkali: Ty skončíš v kriminále,“ vzpomíná Láďa na doby, kdy ho kvůli konfliktům s vychovateli přesouvali z děcáku do děcáku. „Trošku se spletli. Radši dva dny nejím, než abych krad.“ Láďa se svým čistým rejstříkem patří z pohledu nedávné statistiky ministerstva vnitra do šťastnější poloviny lidí z děcáků. Vedle něj usrkává čaj Mirek (29), který se také „narodil“ do kojeňáku. V kriminále byl už čtyřikrát, naposledy za krádež kreditní karty. Stejně starou opodál stojící Kateřinu, která se netají líčením detailů svého života prostitutky a konzumentky pervitinu, čeká 400 hodin veřejně prospěšných prací. Po nočním flámu urazila pár zrcátek u aut a pak ukradla v hotelu notebook.

Kateřina má stejně jako další absolventi ústavů svého kurátora, který by jí měl pomáhat přinejmenším při hledání práce či bydlení. S kurátorem, který působí v Novém Jičíně poblíž dětského domova, kde prožila část života, se ale neviděla ani jednou. „My nemůžeme pátrat po tom, jak v Praze skončili, a hledat tam pro ně pomoc,“ říká šéf novojičínských kurátorů Jiří Mičaník.

Nefungující úředníky tedy v posledních letech stále častěji nahrazují lidé z neziskovek. Sdružení Dom například provozuje v Praze-Libni dům na půl cesty s pěti pokoji a mimo něj také devět malých bytů, kde může příchozí z dětského domova za určitých podmínek (například pokud není závislý na drogách a je ochotný najít si zaměstnání nebo pracovat v dílně sdružení) zůstat rok nebo dva. „Moje máma tady někde v Praze žije, ale já ji netoužím najít,“ říká nakrátko ostříhaná Jana (19), která žila v dětském domově od svých dvanácti a teď je přes rok v domě na půli cesty. „Chci si udělat maturitu, pak najít práci mimo Prahu a vypadnout odsud.“ S klienty tu pracují terapeuti. „Simulujeme život ve společnosti – učíme je třeba zvládat konflikty. Snažíme se je nevypustit vstříc katastrofě,“ říká šéfka sdružení Dom Michaela Svobodová.

To všechno je ale zoufale málo. Ani sebelepší péče po vypuštění z ústavu nenapraví to, že děti v něm prožily dlouhá léta coby neosobní „klienti“ vychovatelů. Základní laická psychologická poučka přitom říká, že právě traumata, která přináší dětství bez citových vazeb, zásadně komplikují schopnost se v dospělosti zapojit do běžného života – od hledání partnera a práce až po výchovu vlastních dětí. Byly o tom napsány desítky knih a po radikální změně systému volají odborníci a lidé z terénu už dlouhá léta. Upozorňují i na to, že kromě devastujícího vlivu na duše jsou ústavy předražené – placená výchova dětí v náhradních rodinách vyjde několikrát levněji a děti od pěstounů se dopouštějí trestných činů třikrát méně často než absolventi ústavů. Jenže cesta k nápravě není snadná.

Hrozně dupou

Taková domácnost je v paneláku naproti prázdné budově bývalého nákupního střediska v Žatci jenom jedna. Každý večer se tu ukládá ke spánku osm dětí, ale žádný dospělý. Mámu a tátu v tomhle moderně zařízeném bytě (od plovoucích podlah po DVD) přes den zastupuje placená „teta“, která ale po večeři odchází a střídá se s noční kolegyní. Ta pak nad spánkem dvou chlapců a šesti dívek bdí celou noc a ráno mladší děti vyprovodí do školy. „Myslím, že jsme úplně jako normální rodina. Mně jen vadí, že volné vycházky jsou jenom čtyřikrát týdně a nemůžu večer na diskotéku,“ říká nejstarší ze zdejšího osazenstva, sedmnáctiletá černovláska Šárka, která se učí na prodavačku.

Čtyřpokojový byt, v němž Šárka žije s dvěma mladšími bratry a dalšími dětmi, je jedním ze šesti, které s podporou kraje a města pořídil před několika lety zdejší dětský domov a přestěhoval tam polovinu svých svěřenců. Děti opustily zdi ústavu a začaly žít „mezi lidmi“. Sice ještě ne v kýžených náhradních rodinách, jak je běžné v zahraničí, ale na české poměry jde o mimořádný pokrok. Je to jediný experiment toho druhu na Ústecku, v Česku jich funguje jen pár. „Poznají normální život lidí na sídlišti, naučí se vycházet se sousedy i víc sami mezi sebou. Věci, které tam mají, si třeba hlídají jako svoje a nerozbíjejí je tak často jako ve větší výchovné skupině, kde je to anonymnější. Když jdou ze školy, říkají, že jdou domů,“ vypočítává klady ředitelka žateckého dětského domova Jaroslava Kohoutová.

Přes tyto výhody ale krajský úřad místo dalšího pořizování bytů letos napumpoval 42 milionů korun do rekonstrukce původní budovy ústavu, kde stále žije čtyřicítka dětí, na něž se bydlení za zdmi „děcáku“ nedostalo. Proč pro ně kraj raději nenakoupil nebo nepronajal byty, což by přišlo mnohem levněji? „Dostaly se ke mně stohy petic, že si to lidi v těch domech nepřejí. Ty děti hrozně dupou,“ říká hejtman Ústeckého kraje Jiří Šulc. A to je dostatečný důvod k tomu, nechat desítky dětí zavřené v ústavu? „Podívejte, já byl proti milionům na tu rekonstrukci, ale rada mě přehlasovala. Kdyby bylo jenom na mně, dal bych všechny děti z ústavů do náhradních rodin,“ zlobí se Šulc. Ředitelka Kohoutová ví pouze o jediné stížnosti souseda, ale i tahle osvícená autorka nápadu s byty náhle snáší argumenty o nenahraditelnosti ústavu: „Všechny děti nemůžou v takových bytech žít. Mají třeba různé psychiatrické problémy.“ Nebylo by však levnější v bytech, kde by problémové děti bydlely, zaměstnat třeba speciálního pedagoga než udržovat v chodu celou ústavní budovu? „Bylo, ale já tyhle věci nerozhoduju,“ krčí rameny ředitelka.

Stačí čisto a teplo

Větší závislost na ústavech než jejich chovanci vykazují podle všeho jejich zaměstnanci a celý hospodářský sektor s tím spojený. V ústavech, kde je osm tisíc dětí, pracuje šest a půl tisíce zaměstnanců a jen za tři roky mezi lety 2002 a 2005 se do tohoto odvětví investovaly dvě miliardy korun. Každý rok připlouvají další stamiliony. A počet dětí v ústavech roste. Jak bylo řečeno v úvodu: v roce 1999 žilo v „institucionální péči“ necelých sedm tisíc dětí, letos už téměř o tisíc víc. V evropských zemích je trend opačný. Například v již zmíněné Británii je v ústavech vzhledem k počtu obyvatel dvacetkrát méně dětí než v Česku. Nejmenší děti se do ústavů nedávají vůbec – pokud se o ně rodiče odmítnou nebo nemohou starat, jdou kojenci či batolata přímo do profesionálních pěstounských rodin (viz rámeček).

Český problém ovšem tkví v tom – jak už léta upozorňují občanská sdružení –, že nejčastějším důvodem transportu dítěte za zdi ústavu není osiření, ale chudoba rodičů. Ztratí-li děti oba rodiče, v naprosté většině případů se o ně postarají jejich příbuzní. Pokud se rodina dostala do svízelné ekonomické situace a rodiče třeba jen krátkodobě nemají z čeho zaplatit nájem či plyn, řeší sociální pracovníci situaci často pro ně nejjednodušším způsobem: pošlou děti s posvěcením soudce do dětského domova. V ústavu, kde by mělo dítě pobýt maximálně několik týdnů, zůstává celý svůj dětský život: průměrná délka pobytu v domově je neuvěřitelných 14,5 roku.

Jak je možné, že nám to nevadí? Proč nikdo kromě pár občanských sdružení proti zavírání čím dál většího počtu dětí neprotestuje? „Odborníci se nikdy otevřeně proti ústavní výchově nepostavili,“ říká vedoucí projektu náhradní rodinné péče Natama Petra Vrtbovská. Její slova platí i na často citovanou legendu mezi pediatry Zdeňka Matějčka, který na špatnou situaci v domovech upozornil už v šedesátých letech. „Nemohli nebo nechtěli se inspirovat poznatky ze západních zemí, kde se úspěšně rozvíjela náhradní rodinná péče. A tyhle postoje se postupně dostaly do veřejnosti. Ta dodnes věří, že v ústavech je teplo a čisto a že to stačí,“ vysvětluje Vrtbovská. „Čtenáři novin se dojímají nad výměnou miminek a přitom podobné trauma zažijí každoročně stovky dětí putujících do ústavu nebo pak mezi nimi.“ A Lucie Kokrdová ze sdružení Letní dům, které pro děti z dětských domovů pořádá terapeutické pobyty, dodává: „Občasné černé svědomí si společnost léčí sbírkami na nákup hraček a myslí si, že problém se tak jednoduše smázne.“

Ledy se hnuly

Něco se ale přece jen začíná měnit. Už i úředníci čím dál častěji přiznávají, že současný stav nelze protahovat. I zpráva ministerstva vnitra připouští, že v Česku nefunguje systém, který by se zaměřil na ohrožené rodiny s dětmi a díky včasné pomoci bránil jejich rozpadu. „Teď jsem byl v Německu, tam tahle preventivní péče běží. S problémovou rodinou se pracuje dlouho dopředu, aby k odebrání dětí nemuselo dojít. Tady sociální pracovníci reagují už jen na katastrofu. A navíc je jich o pětinu míň než před pěti lety. Na jednoho připadá v průměru asi 450 problémových rodin,“ říká Jiří Pilař z ministerstva školství. Po zabavení dětí už s rodinou nikdo nepracuje na tom, aby byl možný jejich rychlý návrat z ústavu domů.

„Chceme zavést takzvané případové konference. O osudu dítěte nebude rozhodovat jeden pracovník a soudce od stolu, ale tým složený z psychologa, učitele, lékaře, pracovníka z neziskové sféry a měli by do toho mít co mluvit samozřejmě i rodiče. Mělo by se nacházet jiné řešení než ústav. Dosavadní praxe je těžko obhajitelná,“ slibuje náměstek ministra práce a sociálních věcí Marián Hošek.

Jsou ale i rychlejší cesty. Proč třeba není možné odebírání dětí ze „sociálních“ důvodů rovnou zakázat zákonem, jako je tomu například na Slovensku? „Zákazy problém nevyřeší,“ říká Hoškův šéf, ministr Petr Nečas.„My chceme spíš preferovat náhradní rodinnou výchovu – zavést systém profesionálních pěstounů.“ Jenže o potřebě zaplatit víc za péči o opuštěné děti náhradním rodinám a nutnosti zjednodušit systém, který by umožnil profesionální pěstounství fungující úspěšně v západní Evropě, se mluví už léta. Jak to chce ministr zařídit? Kolik peněz chce investovat do změn nebo do podpory neziskovek, kterým se daří v této oblasti víc než státu? „Do konce roku přijdeme s analýzou a tam by měly být první kroky navrženy,“ říká Nečas. Hned obratem ale chladí přílišný optimismus. „Neočekávejme zázračné řešení. Tohle je těžce naložený tanker, který se i po zastavení ještě chvíli sune,“ vybízí k opatrnosti ministr. „Hodně lidí si asi ještě nějakou dobu bude říkat zhruba toto: Kam jinam ty děti dát než do těch našich skvěle zrekonstruovaných domovů?“

Proč to nejde

Přírůstek do rodiny nečekají, přesto mají v pohotovosti prázdnou dětskou postýlku. Ve Velké Británii jsou desítky prověřených manželských párů k dispozici pro případ, že někde poblíž může cizí malé dítě přijít o rodiče nebo se o něj táta s mámou přestanou starat. Seznam těchto profesionálních náhradních rodin má v ruce i policie – jde o to, aby se dítě neocitlo v ústavu ani na pár hodin.

Právě Británie, Island a Slovinsko jsou země, kde se děti do tří let neodebírají do ústavů vůbec a těch starších je v ústavní výchově vzhledem k počtu obyvatel mnohonásobně méně než v Česku. Pěstounské a náhradní rodiny upřednostňuje před děcáky a pasťáky další dvacítka evropských zemí. Česká republika je co do počtu dětí v ústavech (80 dětí na 100 tisíc obyvatel) podle několika výzkumů na samém konci evropského žebříčku. Přestože se odborníci shodují na tom, že i „nebiologické“ rodinné prostředí je pro vývoj nedospělého člověka lepší a pro stát mnohem levnější než kamenné instituce, v tuzemsku je dětí v pěstounských rodinách asi pětkrát méně než v ústavech.

V čem je problém? Podle Brita Chrise Gardinera, propagátora pěstounské péče, který nyní působí v České republice, je největší překážkou čekání. Podobně jako u adopcí, kdy si nová rodina osvojuje dítě „navždy“, musí zájemci o pěstounství (kdy biologičtí rodiče mohou své dítě získat zpět) čekat i několik let a projít často zbytečným papírováním, než úřady žádost schválí. „To je nejtěžší. V takovém případě nemůžete dopředu v životě nic plánovat, protože nevíte, jestli to dítě dostanete, nebo nedostanete,“ říká Jana Frantíková z nevládního Střediska náhradní rodinné péče, sama pěstounka pěti dětí. Další překážkou jsou peníze. Stát výrazně preferuje své zaměstnance: pěstoun dostává na jedno dítě ve své péči tři tisíce korun jako odměnu a pět tisíc na výživu dítěte (v ústavu nás to stojí nejméně třikrát tolik). „Pěstoun tak není motivován, aby zůstal doma, což by bylo pro malé dítě žádoucí,“ podotýká Petra Vrtbovská ze sdružení Natama. Loni byl alespoň schválen zákon, který zvýhodňuje pěstounské rodiny, které jsou ochotny vzít si do péče více dětí nebo se starat o postižené dítě (za tři „cizí“ děti nebo dítě s těžkým handicapem je odměna 17 tisíc měsíčně).


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].