Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Téma

Eutanazie: bezbolestné pokušení

Namísto trápení na smrtelné posteli postačí navštívit lékaře a jednoduše mu oznámit, že hodláte spáchat sebevraždu. V zemích, kde lékaři lidem pomáhají do hrobu už léta, ale vědí, že eutanazie zavedená do praxe dalece přesahuje naši představivost.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Fotografie: Oldřich Veselý si cestu ke smrti nezkrátil. (Na snímku s manželkou Ivanou) - Autor: Archiv rodiny Veselých • Autor: Respekt
Fotografie: Oldřich Veselý si cestu ke smrti nezkrátil. (Na snímku s manželkou Ivanou) - Autor: Archiv rodiny Veselých • Autor: Respekt

Zcela fyzicky zdravá žena byla neoblomná: pokud jí nepomůže, zabije se sama.Gerrit K. Kimsma právě ošetřil posledního objednaného pacienta a ještě v ordinaci vyřizuje pár telefonátů. Dvaašedesátiletý praktik z nizozemského West Zaanu pracuje jako rodinný lékař, což je ve zdejším zdravotním systému základní kámen veškeré péče. Často navštěvuje pacienty doma, stará se o celou rodinu, dobře ji zná a vyléčí leckterý svízel, s nímž by našinec utíkal za specialistou. A občas, když je to nutné, také pomůže pacientovi zemřít.

Najít v Nizozemsku takového lékaře není problém: podle statistik tu eutanazii provádí víc než polovina praktiků a každoročně ukončí život téměř dvou tisíc lidí v závěrečném stadiu smrtelné nemoci, což představuje něco přes jedno procento všech úmrtí v zemi. Eutanazie je pevnou součástí nizozemského zdravotnictví: už tři desetiletí s ní souhlasí většina obyvatel, lékařů i ministrů zdravotnictví. Právě odsud se fenomén „milosrdné smrti“ začal šířit do světa. A doktor Kimsma ještě pamatuje dobu, kdy to všechno začalo.

Kdo po Hitlerovi

Studoval na přelomu 60. a 70. let, a protože ho zajímala lékařská etika, přibral si k medicíně i filozofii. Nizozemsko tehdy prožívalo vzrušenou éru. Tradičně pragmatická, sekulární a velmi liberální se učila žít s novými fenomény, které vybublaly na povrch během květinové dekády. Obce přijímaly tolerantní vyhlášky regulující prostituci, ve vládě se sepisovaly zásady liberální politiky vůči drogám a v knihkupectvích se objevila kniha psychiatra Jana Hendrika van der Berga Lékařská moc a lékařská etika. Na první pohled nenápadný spisek prolomil jedno nedotknutelné tabu Evropy.

Eutanazie – tím slovem se na starém kontinentu naposledy oháněl Adolf Hitler, když nechal v Německu pozabíjet desetitisíce mentálně a fyzicky postižených dětí a dospělých. Po válce byla vnímána jako rodná sestra holocaustu a dvacet let si na ni žádný slušný lékař nedovolil ani pomyslet. Jan van der Berg ovšem usoudil, že nastal čas postavit milosrdnou smrt do lepšího světla. S rozvojem medicíny se prodlužovala průměrná délka života a s ní i bolestivé trápení seniorů, onkologicky nemocných nebo počet lidí žijících v kómatu. Psychiatr tehdy v roce 1969 ve své knize navrhl, aby se lékaři takovým pacientům nebáli zkracovat pozemské utrpení a aktivně jim pomáhali zemřít.

Už o čtyři roky později si jeho slova vzala k srdci praktická lékařka z Leeuwardenu, jejíž osmasedmdesátiletá matka umírala v těžkých bolestech a žádala dceru o smrt. Doktorka matku předávkovala opiáty, byla obviněna z vraždy a uznána vinnou. Jenže lékařská komora i veřejné mínění se postavily na její stranu a soud nakonec lékařce nevyměřil žádný trest – s odůvodněním, že jednala v zájmu trpící pacientky. Jen tři roky poté osud před podobnou volbu postavil i čerstvě dostudovaného medika Gerrita K. Kimsmu.

Je to čím dál těžší

„Jako filozof jsem měl jasný názor už předtím - pacient má právo volit a lékař by mu měl pomoci,“ vzpomíná doktor Kimsma v telefonickém rozhovoru ze své ordinace. „Tehdy ještě rozhodně nebyla eutanazie běžná. Někteří mí kolegové s ní sice měli zkušenost, ale všichni jsme doufali, že nebude potřeba často. Psychologicky je to velmi těžká věc.“

Tehdy v roce 1977 odjel jeden Kimsmův kolega na dovolenou a začínající lékař po něm přijal do péče pacientku s pokročilou rakovinou. Žena už dřív vyjadřovala přání zemřít a teď se její stav zhoršil. Původní nádor v prsu se rozšířil po celém těle. „Už nemohla chodit, trpěla velkými bolestmi. Byla to beznadějná situace bez jakékoli šance na zlepšení. Chtěla zemřít a její rodina s tím souhlasila. Byla první, komu jsem pomohl,“ vypráví rázným hlubokým hlasem lékař.

Pro mladého praktika to byl šok. „Máte před sebou živého člověka a za několik minut je mrtvý. Jenom vědomí, že ulevuji jejímu utrpení, mi pomohlo to udělat,“ vzpomíná na osudný den, kdy ženě v jejím domě vpíchl do žil smrtící dávku léků. Následující dny ho trápily noční můry. „Doufal jsem, že to bylo naposledy, že už nic takového nebudu muset udělat. Ale takové štěstí jsem neměl.“

Asi za čtyři roky přišel další případ. To už však měl doktor Kimsma krytá záda. Průkopnická kauza lékařky, která usmrtila svou matku, mezitím v roce 1981 doputovala k rotterdamskému soudu a ten vydal precedentní rozhodnutí: pokud nevyléčitelně nemocného pacienta sužuje nesnesitelné utrpení a on žádá při plném vědomí o smrt, má lékař právo zabíjet. Eutanazie v Nizozemsku se stala oficiálně tolerovanou praxí.

Kolika lidem ji dodnes provedl? „Na tuhle otázku neodpovídám, protože kvantita o ničem nevypovídá,“ říká Gerrit Kimsma, „ale zhruba se to blíží nizozemském průměru. Prakticky každý rok jsem o eutanazii žádán a tak jednou za tři až pět let ji provedu.“ Rodinný lékař a filozof s úvazkem na amsterodamské univerzitě si zakládá na tom, že dosud – přesně podle zákonných regulí - vpíchl injekci jen pacientovi, který byl při vědomí, opakovaně o ni žádal a jeho rodina s takovým rozhodnutím souhlasila. Stal se aktivním zastáncem práva na eutanazii, publikuje, přednáší na odborných konferencích. Ale vždy, když se znovu s jehlou v ruce sklání k lůžku smrtelně nemocného člověka, necítí se prý o moc lépe než tehdy před třiceti lety. „Zajímavé je, že s postupem času je to stále obtížnější,“ svěřuje se lékař. „Podobnou zkušenost mají i moji kolegové. A proč to tedy děláme? Protože si myslíme, že není správné pacientovu žádost o pomoc odmítnout a nechat ho trpět.“

Detaily dávkuji

Nepřijatelná hra s ohněm. Bytostné právo trpícího člověka. Nový lékařský obor – zabíjení. Rozšíření hranic lidské svobody. Takhle rozdílné názory na eutanazii člověk uslyší, když vyzpovídá čtyřku vysokých hráčů zdejšího zdravotnictví – prezidenta lékařské komory Milana Kubka (proti), předsedu její etické komise Miroslava Pětivlase (pro), ministra zdravotnictví Tomáše Julínka (proti) a místopředsedu zdravotního výboru v Poslanecké sněmovně Borise Šťastného (pro). A podobně dopadne i u českých lékařů.

Je to zajímavé a příznačné – zatímco ve většině západních zemí veřejnost právo na eutanazii výrazně podporuje (v Česku podle průzkumů MF Dnes dvě třetiny obyvatel), lékaři jsou rozpolcení. Jejich „ano“ přitom vůbec není podmínkou pro to, aby se eutanazie stala realitou. V Nizozemsku ji sice prosadili právě zdravotníci, ale například v Belgii, druhé evropské zemi, kde se legálně provádí (od roku 2001), legalizaci nepodpořila ani jedna lékařská asociace – rozhodující slovo měli politici a bioetici.

U nás se debata rozjela teprve nedávno. Její iniciátor, poslanec Boris Šťastný (ODS), se v minulosti blýskl jako autor úspěšné internetové stránky prezidenta Klause nebo neúnavný předkladatel protikuřáckého zákona.

Sedmatřicetiletý zákonodárce, jenž pochází z lékařské rodiny, vystudoval medicínu, ale nikdy v oboru nepracoval; tvrdí, že důvodem jeho aktivity nejsou zážitky z lékařského prostředí. „Jde mi o posílení občanských svobod. Člověk by měl mít co nejširší práva týkající se rozhodování o jeho léčbě, zdraví i posledních chvílích života.“ V Nizozemsku nebo Belgii fungují dvě základní formy lékařského ukončení života – eutanazie, při níž doktor pacienta aktivně usmrtí, a tzv. asistovaná sebevražda, při níž mu jen předepíše smrtelnou dávku léků, ale vpravit ji do sebe pak musí pacient sám. Šťastný chce českou praxi omezit pouze na druhý případ (tak to funguje třeba v americkém Oregonu). „Aktivní eutanazii nepodporuji. Jestliže se člověk rozhodne zemřít, měl by za to nést odpovědnost. A to dokáže tím, že je schopen aktivního kroku na sobě samém a nenechává ho na lékaři.“

Přesnější představu o tom, jak by asistovaná sebevražda mohla v českých podmínkách fungovat, prozatím nechce prozrazovat. „Já se snažím tyhle detaily veřejnosti dávkovat, důležité je, aby nejprve pochopila základní termíny,“ říká poslanec. Dovede si prý představit, že by výkon neprováděli lékaři, ale jakési specializované týmy fungující pod dikcí ministerstva zdravotnictví nebo soudu. „Chci klást důraz hlavně na to, aby se systém nedal zneužít. Pacient by musel o smrt žádat opakovaně, být příčetný, zletilý, způsobilý k právním úkonům a trpět nevyléčitelnou nemocí,“ zdůrazňuje poslanec. Své tažení za eutanazii nechce uspěchat. Minimálně rok nechá odborníkům a veřejnosti na diskusi, než přinese návrh zákona do sněmovny. V tuhle chvíli pro něj ostatně ani nemá politickou podporu – poslanci ČSSD a ODS jsou rozdělení, lidovci eutanazii jednoznačně odmítají.

Stejně jako se poslanec Šťastný ohání právem pacienta volit, jeho odpůrci často argumentují nedotknutelností Hippokratovy přísahy zakazující lékaři zabíjet. Když však ponecháme osobní etické motivy stranou, vyloupne se jedna mnohem důležitější otázka, na kterou poslanec zatím nemá odpověď. Co by eutanazie pacientům a jejich lékařům přinesla a hodí se vůbec do českého zdravotnictví?

Chci zemřít

Oldřich Veselý býval chlap ze železa. Jezdil závodně na kajaku, miloval pobyt v přírodě a cyklistiku. Ještě po padesátce vyrážel z Prahy pravidelně na víkend na kole na chalupu do Krkonoš. V červenci roku 1998 nedojel – u Sadské ho srazilo osobní auto. Lékaři na ARO pacientovi s podlitinou mozku, zlomeným obratlem, propíchlými plícemi a rozdrcenou nohou dávali minimální naději na přežití. „Vybojoval to a za necelý rok odcházel z rehabilitační léčebny v Kladrubech jen s hůlkou,“ vzpomíná jeho manželka Ivana.

Jenže po nehodě zůstala část mozku nedokrvená a pana Veselého měl problémy s pozorností, zhoršilo se mu logické myšlení i paměť. Někdejší manažer Telecomu náhle nezvládal práci a byl přeřazen na místo dispečera. Začal se stranit kamarádů, protože nestíhal vnímat konverzaci. „Byl silnej chlap, kterej všechno dokáže, a najednou si neuměl poradit s drobnými věcmi,“ vypráví Ivana Veselá,„byl z toho šílenej, trápil se.“ Nakonec odešel do invalidního důchodu. Po několika letech přišla rakovina prostaty. První léčba dopadla úspěšně, ale v roce 2006 se nemoc vrátila a metastázy prorůstaly páteří. Oldřich Veselý umíral.

„Začátkem září 2006 ještě mohl s pomocí dojít na balkon, koncem měsíce už jen ležel. Musela jsem ho přebalovat, bylo to pro něj velmi deprimující. Díky opiátům neměl bolesti, ale nemohoucnost ho užírala. Začal mluvit o tom, že chce umřít, dokonce vymýšlel jak,“ vypráví světlovlasá žena. „Měli jsme doma třífázový proud, tak mě žádal, ať ho na něj připojím. Odmítla jsem to, ale pořádně mě to vyděsilo.“ Naléhání se opakovalo a bezradná manželka zavolala o pomoc do hospice Cesta domů, který jí pomáhal s péčí o umírajícího.

A právě odsud zaznívají zajímavé argumenty proti eutanazii.

„Pan Veselý chtěl po sestrách a lékařce, aby ho zabily injekcí, tak jsem za ním šla nakonec já,“ říká psycholožka Tereza Soukupová, která pracuje pro domácí hospic. „Říkal, že je bezmocný, že život pro něj ztratil cenu. Vysvětlila jsem mu, že i když nemůže chodit, má obrovskou cenu. Pro ženu, která se o něj stará, pro jeho děti, které mohou být s ním. Kdybychom to ukončili, připravili bychom je všechny o čas, který je důležitý,“ naznačuje Soukupová zásadní problém, který eutanazie přináší. „On si to uvědomil a začal plakat. Úleva byla zjevná. Přišla k němu jeho paní, natáhl k ní ruku a pak už to bylo dobré.“ Čtrnáct dní nato Oldřich Veselý zemřel. O eutanazii už nepožádal.

Dobře, tedy přirozeně

Takhle nějak jako Oldřich Veselý vypadají i žadatelé o poslední injekci v zemích, kde na ni mají právní nárok. Podle průzkumů z Nizozemska nebo amerického Oregonu nebývá primárním důvodem žádosti o smrt bezprostřední fyzická bolest, která se dá v dnešní době velmi účinně tlumit, ale spíše pocit ztráty důstojnosti, strach, úzkost z toho, že nemohoucí člověk je svému okolí na obtíž. Odpůrci eutanazie tvrdí, že všechny tyhle projevy se dají vhodnou péčí odstranit a dopřát umírajícímu přirozený odchod ze života. „Lidé volající o pomoc při sebevraždě ve skutečnosti neříkají – nechci žít. Říkají – nechci žít takhle,“ vysvětluje psycholožka Soukupová. „Je potřeba zjistit, co jim chybí, a pomoci jim. Za léta praxe vím, že to funguje, a pokud ne, pak jsou ti lidé pravděpodobně klinicky depresivní – což se dá léčit.“

Hospicové hnutí v české debatě představuje zatím nejsilnější hlas proti eutanazii. A také hlas mimořádně relevantní – právě tihle lékaři a sestry mají totiž největší zásluhy na tom, že se po revoluci umírání v Čechách významně zlepšilo. Hospicová myšlenka spočívá nejen v kvalifikované úlevě od bolesti, důrazu na blízkost pacientovi a respektování jeho přání a rozhodnutí. Především počítá s tím, že při kvalitní péči může být přirozená smrt „dobrá“, že může být pokojným, obohacujícím naplněním života pro umírajícího i jeho blízké. Nejsou to prázdné řeči. Hospicoví zdravotníci takhle vyprovodili tisíce lidí a o dobré smrti dovedou psát knihy nebo dlouhé hodiny vyprávět strhující příběhy.

Hnutí má křesťanské kořeny, takže se proti eutanazii staví principiálně. Pro českou debatu je v tuhle chvíli ale významnější druhá rovina výhrad: eutanazie se prý do Česka zásadně nehodí proto, že zdejší systém se zatím neumí o umírající dobře starat. Odborná paliativní péče v nemocnicích je v plenkách, hospiců je málo, špatně shánějí peníze a na lůžko se tu čekají fronty. Péče o pacienty v jejich domácím prostředí, kde si podle průzkumů přeje zemřít většina Čechů, nefunguje v drtivé většině obcí vůbec a stát ji zatím nijak systémově nehradí. Dotazníky mezi onkology navíc prokázaly, že třetina lékařů neumí své vážně nemocné pacienty zbavit bolesti.

Co to znamená? Že umírající člověk, frustrovaný špatnou léčbou, trpící bolestí, osaměním a pocitem, že je na obtíž, jednoduše bude náchylný žádat o eutanazii. „Jenže to je špatné řešení. Budeme ho zabíjet, místo abychom mu pomáhali. To mě děsí,“ říká vrchní lékařka domácího hospice Cesta domů Marie Goldmannová. Stejný názor jako ona má i ministr zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS). „Těžký stav není argument pro eutanazii, ale pro to, abychom se podívali, jak s pacienty zacházíme,“ myslí si ministr, „a u nás je potřeba výrazně zlepšit paliativní péči a léčbu bolesti.“ Jeho zdravotní reformy se prý pokusí narovnat podmínky pro financování hospiců a ekonomickými nástroji motivovat pojišťovny, aby je umírání začalo zajímat. „Společnost stárne a tohle je klíčový úkol,“ dodává ministr.

Asi největší slabinou návrhu poslance Šťastného je skutečnost, že těmhle námitkám neumí čelit. „Myslím si, že nabídka péče pro umírající je u nás na slušné úrovni, a nechystám se iniciovat nějaké návrhy, jak ji zlepšit. Nemůžu stihnout všechno,“ říká poslanec. „Ostatně, i kdyby dobrá nebyla, na mém názoru, že člověk má právo svobodně rozhodovat o svém konci, se nic nezmění.“

Na první pohled to vypadá, že zákonodárce těžce prohrává: každý přece ví, že kvalita zdravotnictví rozhodování pacienta zásadně ovlivňuje. Názor, že v případě eutanazie se hraje především o svobodnou volbu a až na druhém místě o dobré umírání, bychom ale neměli brát úplně na lehkou váhu. Druhý pohled za hranice naznačuje proč.

Život ztratil smysl

Edward Brongersma byl politik, jaký by asi neudělal kariéru jinde než v Nizozemsku. Narodil se v roce 1911 v Haarlemu v rodině očního lékaře, vystudoval práva a živil se jako advokát – dokud mu cestu nezkřížila malá lapálie. V roce 1950 šel na jedenáct měsíců do vězení za pohlavní styk s mladistvým mužem (jeho milenci bylo něco přes sedmnáct, nizozemské zákony ale tehdy stanovily minimální hranici na 21 let). Po propuštění se vrátil do oboru, stal se členem sociálnědemokratické strany a v 60. letech, kdy už se jeho škraloup nebral tak vážně, kandidoval úspěšně do Senátu. Dlouhá léta tu vedl právní komisi a věnoval se i své vášni – obhajobě práv pedofilů, k nimž se sám počítal. Výbušná agenda mu vydržela i v penzi, kdy psal knihy a budoval rozsáhlou sbírku materiálů o sexuálních vztazích dospělých s dětmi, jejíž část později zabavila prokuratura jako dětské porno.

Ať už si o životě Edwarda Brongersmy myslíme cokoli, důležitá je pro nás jiná věc – jeho smrt. V druhé polovině 90. let věkovitého senátora podle jeho vlastních slov přestal bavit život. Přátelé odcházeli, na práci nezbývala energie a slavná éra provokativního aktivisty byla dávno pryč. „Trpím nedostatkem smyslu existence,“ prohlásil Brongersma nějaký čas předtím, než zemřel. Nejprve se pokusil o sebevraždu, ale nepodařila se mu. Pak zašel za svým praktickým lékařem ve vesnici Overseen nedaleko Haarlemu, kde bydlel. Požádal o eutanazii a doktor Flip Sutorius někdejšího senátora, jenž netrpěl žádnou vážnou nemocí, podáním vysoké dávky léků zabil.

Podle pravidel pak lékař eutanazii nahlásil místní prokuratuře. Jako odpověď mu přišla pozvánka k soudu. Regule přijaté počátkem 90. let totiž stanovily poměrně jasná kritéria, kdy lékař smí aplikovat poslední injekci – je-li pacient terminálně nemocný, trpí nesnesitelným a neléčitelným utrpením a o smrt při plném vědomí opakovaně žádá. Zdravý, životem znavený bývalý senátor se do těchhle podmínek nevešel.

Krok od sebevraždy

Ale nevadilo to. První soud vesnického lékaře osvobodil s šalamounským vysvětlením: „Nepřítomnost těžké nemoci neimplikuje, že osoba je zdravá.“ Při odvolání byl sice doktor Sutorius shledán vinným, ale poslední instance mu v roce 2001 neuložila žádný trest. „Soud dospěl k přesvědčení, že Sutorius se přesvědčil s velkým úsilím, že jeho pacient těžce trpí a že jeho utrpení nelze zmírnit. Postupoval v souladu se svým svědomím a zcela otevřeně o tomto případu informoval.“ Doktor se vrátil ke své praxi v Overseenu, kde působí dodnes.

Tenhle případ není zdaleka jediný, který rozšiřuje naši představu o tom, čím vlastně nizozemská eutanazie je. Ulehčení utrpení člověka, který už nemůže vstát ze smrtelného lůžka a zbývají mu jen dny života, je samozřejmě stále dominantní případ. Ale během třiceti let praxe se hranice téhle pomoci značně uvolnily.

V roce 1991 navštívila haarlemského psychiatra Boudewijna Chabota padesátiletá žena, která už pět let chtěla spáchat sebevraždu. Oba synové jí zemřeli, manželství se rozpadlo a ona neviděla jediný důvod proč žít. Lékař se ji opakovaně pokoušel přesvědčit, aby své rozhodnutí změnila, nabízel léčbu farmaky i psychoterapii, ale žena – fyzicky naprosto zdravá – byla neoblomná: pokud jí nepomůže, zabije se sama. Doktor Chabot ji usmrtil. Rozsudek, k němuž nizozemské soudy dospěly po třech letech, byl stejný jako v případě kolegy Sutoria: vinný, ale bez trestu.

A tak bychom mohli pokračovat: pacient usmrcený v raném stadiu Alzheimerovy choroby, tedy několik let před očekávatelnou smrtí. Čtyři další nevyléčitelně nemocní s podobnou perspektivou. Jedenapadesátiletý umělec s čerstvě diagnostikovaným AIDS, který by při vhodné léčbě pravděpodobně několik let neměl vůbec žádné zdravotní potíže. Všechny tyhle lidi poslali nizozemští lékaři na onen svět v rozporu s pravidly, která vláda stanovila v roce 1991 a o jedenáct let později je kodifikovala novým zákonem. A nikdo z asistujících lékařů nebyl potrestán.

Hlavně to hlásit

Nizozemská společnost, která dala světu moderní podobu eutanazie, je zkrátka v jedné věci velmi specifická – otevřenosti si cení víc než striktního dodržování práva. Všechny lékaře, kteří ve sporných případech usmrtili pacienta, zachránilo to, že událost podle regulí nahlásili. Advokáti nizozemského systému se domnívají, že pokud by soud lékaře potrestal, jeho kolegové příště podobnou událost zamlčí a země ztratí přehled o tom, co se v ní vlastně děje. Výsledkem je, že Nizozemsko trestá jen naprosto extrémní porušení pravidel, a to ještě dosti mírně. Když před osmi lety zdravotní sestra z Rotterdamu Lesley Martinová udusila svou nemocnou matku polštářem, šla do vězení na 15 měsíců.

Znamená to tedy, že eutanazie po nizozemsku se zvrhává v nekontrolované zabíjení? Země se jistě pohybuje na tenkém ledě, ale zároveň má docela dobré pojistky, aby jím nepropadla. Společnost je bohatá a zdravotnictví dobře financované, takže příliš nehrozí, že zabíjení terminálně nemocných, kteří podle statistik spotřebují v posledních měsících života polovinu zdravotních rozpočtů, bude motivováno ekonomicky. A druhá důležitá věc: Nizozemsko si stále uchovává systém rodinných lékařů, kteří své pacienty a jejich blízké důvěrně znají. Právě oni provádějí většinu eutanazií a přitom se dál starají o potomky zemřelých, což vylučuje vznik anonymního vraždícího soukolí.

Nizozemsko dlouho čelilo kritice, že zanedbává péči o umírající, nenabízí jim dobrou alternativu, a tak je vlastně vhání do náručí eutanazie. To se ale začalo v druhé polovině 90. let měnit. Vláda přijala ambiciózní program, vybudovala šest paliativních center ve velkých městech, víc než stovku menších hospiců a dala velké peníze na výzkum a vzdělávání lékařů v paliativní péči. Těžko prokázat přímou souvislost, ale faktem je, že od té doby počet eutanazií i asistovaných sebevražd v Nizozemsku celkem znatelně klesl – v roce 2001 představovaly 2,8 procenta všech úmrtí, v roce 2005 o procento méně. „Pozornost věnovaná eutanazii nakonec paliativní péči pomohla,“ říká nizozemský praktik Gerrit Kimsma.„Ty dvě jdou ruku v ruce.“

Vývod, nebo smrt

Nedá se tvrdit, že legalizací asistované sebevraždy se Česko dostane do nizozemské situace. Zdejší právní systém je méně benevolentní a pravděpodobně by vybočení z pravidel mnohem přísněji trestal. Pro českou diskusi tu ale jedno poučení je – jakmile probudíme eutanazii, žije vlastním životem a navzdory řečem o přísné regulaci se nedá úplně odhadnout, kde se zastaví. Může to paradoxně znamenat i to, že se i přes skeptické prognózy péče o umírající zlepší. Ale důležité je nezapomenout, že moderní eutanazie se stala mnohem komplikovanějším projektem, než se obvykle líčí. Z inzerované milosrdné pomoci lidem v posledním tažení se v západní společnosti mění v individualistický nástroj, jak řídit svůj osud do poslední chvíle.

„Když jste takhle nemocný, říkáte si – na co mi to je? Je cena, kterou platím, úměrná zisku?“ ptal se na sklonku života François Swarttouw, další nizozemská celebrita, která volila dobrovolný odchod ze světa. „Když se teď nerozhodnu sám, bude o mně rozhodnuto.“ Ředitel letecké společnosti Fokker, který ve třiašedesáti letech onemocněl rakovinou, prožil život jako solitér a bouřlivák, zvyklý o všem rozhodovat sám. Rozhovor, který dal těsně před svou smrtí, dostal příznačný titulek: „I o smrti se rozhodoval jako podnikatel.“ Právě takových pacientů najdeme mezi západními adepty eutanazie hodně a jejich příběhy dovedou leckoho zviklat víc než filozofická pojednání o nezadatelném právu na volbu vlastního konce.

„Odjížděl jsem do Belgie coby principiální odpůrce eutanazie,“ vzpomíná Ondřej Sláma, specialista na léčbu onkologické bolesti z brněnského Masarykova ústavu. „Když jsem se ale osobně setkal s žadateli o eutanazii, najednou jsem nevěděl, co bych jim řekl.“ Brněnský lékař rok pracoval na špičkové paliativní klinice v Bruselu, kde se občas prováděla i eutanazie. Sláma se staral o tři umírající pacienty, kteří zvolili sebevraždu (tu provedl belgický primář), takže si udělal poměrně dobrou představu o tom, jak uvažují. „V západní společnosti vyrostla generace individualistů, pro jejichž sebepojetí je dlouhé umírání prostě neúnosné,“ vysvětluje lékař. „Staral jsem se o jednu překladatelku z Evropské komise. Bezdětná, noblesní dáma, single, zvyklá celý život sama o sobě rozhodovat. Žena, jejíž sebepojetí stojí na tom, že dobře vypadá, má úspěch v práci, je soběstačná. A najednou má rakovinu, díry v břiše a pod kostýmem vývod stolice, který páchne.“

Český lékař, který má blízko k hospicovému hnutí, prý pochopil, že jeho filozofie doprovázení ke smrti zkrátka není pro každého. „Staral se o ni velmi laskavý personál, paliativní péče v Belgii je výborná. Ale najednou jsem viděl, že to prostě nefunguje. Ona prožila naprosto autonomní život a nebyla zvyklá získávat podporu z lidských vztahů. Její osobní filozofie jí neposkytovala žádné zdroje ani důvody, aby ustála odkázanost na cizí pomoc. Takže eutanazie se v jejím životě jevila jako docela logický krok.“ Sláma si všiml, že belgičtí žadatelé o smrt byli většinou z podobného těsta: bílí, vzdělaní, úspěšní individualisté, kteří žádali o smrt v době, kdy byli ještě při síle. Podobnou typologii pacientů ukazují také statistiky z amerického Oregonu.

Navzdory tomu, že konfrontace se západní praxí nalomila Slámův dříve jednoznačně odmítavý pohled na eutanazii, do české debaty se brněnský lékař zatím zapojovat nechce. Zdejší péče o umírající má jednak k belgické hodně daleko, takže legalizace by byla mnohem riskantnější. A tuzemská diskuse mu navíc připadá nesmyslně polarizovaná. Přesvědčovat jednoho z mála českých očitých svědků, aby se podělil o svůj dnešní pohled na legitimitu eutanazie, ale není tak úplně nutné. Belgická cesta totiž jedno poučení nese i navzdory chybějící pointě: zapomenout na chvíli své kategorické pro nebo proti je pravděpodobně ta nejlepší cesta, jak se v úvahách o smyslu eutanazie dostat o kus dál.

Přidejte opium

Konec lidského života se dokáže proměnit v pořádný etický oříšek i bez eutanazie. Lékaři všude na světě se denně dostávají do situací, kdy je potřeba rozhodnout, zda a za jakou cenu prodlužovat pacientův pobyt mezi živými.

Trochu koňaku?

Jednu z nejkontroverznějších podob dilematu, jemuž se v odborné hantýrce přezdívá „rozhodnutí o konci života“ (end of life decision), ukázal před pár lety globálně diskutovaný případ Američanky Terri Schiavové. Dvaačtyřicetileté ženě z Floridy selhalo při zástavě srdce zásobování mozku kyslíkem a ona pak prožila patnáct let v tzv. vigilním kómatu. Její manžel – proti vůli jejích rodičů a za mohutných protestů americké křesťanské pravice – nakonec prosadil odpojení vyživovací sondy, a tedy smrt pacientky. Podobná dramata se v Česku zatím neřeší. „Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by příbuzní žádali pro pacienta smrt ukončením výživy,“ říká Ladislav Kabelka, primář hospice v Rajhradě u Brna, jednoho z mála českých pracovišť specializovaných na léčbu pacientů v dlouhodobém kómatu. „Většinou se naopak chtějí o svého blízkého starat a doufají, že se jeho stav zlepší.“

Mnohem častějším případem je tzv. ukončení nebo nerozšiřování kurativní léčby. Pacient, jehož stav je beznadějný, medicína vyčerpala všechny možnosti a nedává naději na zlepšení, zkrátka v jednu chvíli přestane dostávat léky, které by prodlužovaly jeho stav, a po nějaké době zemře. (Samozřejmě se nevysazují léky tišící bolest nebo dušnost, ale například antibiotika) Vcelku pochopitelná praxe, která má zabránit úmornému protahování období, kdy už život není k žití, skrývá jednu klíčovou otázku – kdo rozhoduje? V českých podmínkách jsou to takřka výhradně lékaři. Pokud je pacient při vědomí, rozhodnutí by s ním měli konzultovat, pakliže ovšem vnímat nedovede, jsou jedinými arbitry – rodina nemocného maximálně dostává pravdivé informace, ale její názor není ve hře. „Lékař dokáže nejen kvalifikovaněji posoudit situaci, ale také lépe hájí zájmy nemocného,“ myslí si chirurg a právník Lubomír Vondráček, který se zabývá zdravotní legislativou. „Osobně jsem zažil, že za mnou přišli příbuzní s lahví koňaku a říkali, že se vůbec nic nestane, když babička operaci nepřežije.“

To je samozřejmě extrém. Navíc soustředění moci v rukou lékařů má i silné kritiky. A to i mezi významnými lékaři – například bývalý předseda etické komise ministerstva zdravotnictví Jan Payne současnou praxi označuje jako „děsivou“.

Například v anglosaském světě průběh léčby určují především názory nemocného a jeho rodiny. Během let se v tamějším právním řádu uchytil institut takzvaný „living will“, tedy jakýsi notářsky ověřený soupis pacientových přání pro budoucí zdravotní komplikace. Američan nebo Kanaďan, který nechce skončit jako Terri Schiavová, si ve speciálním formuláři dopředu určí, za jakých okolností chce být resuscitován, udržován při životě či léčen a za jakých už ne. Pravomoc rozhodnout může také delegovat na nějakého člena rodiny či jiného zástupce. V Čechách tohle není možné – pokud by člověk takovou žádost sepsal, lékaře nic nezavazuje se jí řídit.

Až umřete, uleví se vám

Rozhodování o konci života vždy zůstává kontroverzní a zastánci protichůdných modelů mají každý své argumenty. Jednu praxi však odsuzují všichni a podle prosakujících náznaků se v českém zdravotnictví občas vyskytuje. Říká se jí terminální anestezie s hlubokým bezvědomím. Laicky bychom ji mohli popsat asi takhle – lékař, který usoudí, že pacientův život už za moc nestojí, podá do kapačky přehnaně silnou dávku opiátů, čímž během několika dní pacienta zabije. Tahle pomalá a nelegální eutanazie má zásadní nevýhodu v tom, že pacient o ní zpravidla není vůbec informován. V lepším případě mu lékař navrhne, že když „bude spát, uleví se mu“. Respektu se podařilo získat o téhle praxi nepřímá svědectví, ale nikoho, kdo by ji otevřeně popsal. Vrchní lékařka domácího hospice Cesta domů Marie Goldmannová ji zažila v nemocnici, kde pracovala v první polovině 90. let. „Lékaři pořádně neuměli řešit těžkou bolest, takže jsme měli pacienty, kteří velmi trpěli,“ vzpomíná lékařka. „Jedna mladá žena s pokročilým bolestivým nádorem říkala, že by raději nežila, a primář se rozhodl jí vyhovět: nasadil rovnou velmi silné dávky neuroleptik a analgetik. V podstatě ji tím v několika dnech zabil. Dneska se mi to zdá šílené, protože kdybych tehdy o léčbě bolesti věděla to, co nyní, asi bychom její potíže vyřešili.“

Eutanazie ve světě

Nizozemsko

Od 70. let soudy tolerují eutanazii i lékařsky asistovanou sebevraždu (LAS), v roce 2002 obojí legalizoval zvláštní zákon. Klientem smí být pouze nizozemský občan.

Belgie

Eutanazii i LAS legalizoval zákon v roce 2002, podle průzkumů je praxe velmi podobná nizozemské.

Oregon

Zákon přijatý v roce 1997 umožňuje pouze asistovanou sebevraždu. Podle statistik o ni požádá několik desítek lidí ročně, celkem dosud zemřely tři stovky pacientů. Jde o jediný americký stát, který LAS legalizoval.

Švýcarsko

Zákon umožňuje existenci soukromých klinik, na nichž se provádí LAS. Na rozdíl od praxe v ostatních zemích nemusí být klientem pouze švýcarský občan, což způsobilo značnou sebevražednou turistiku. Polovina všech klientů jsou údajně Němci.

Albánie

Jediná z východních zemí, kde se dosud prosadila legalizace eutanazie (v roce 1999). O tamější praxi v mezinárodních lékařských časopisech zatím nebyla publikována podrobnější dokumentace.

Austrálie – Severní teritorium

Nejchudší australský stát legalizoval eutanazii v roce 1995, kontroverzní rozhodnutí ale brzy přehlasoval federální parlament. Jedním z důvodů bylo to, že Severní teritorium má početnou menšinu domorodých Austrálců, jejichž zdravotní a sociální situace je velice špatná, takže hrozilo zneužití eutanazie.

Japonsko

Formálně je zatím eutanazie nelegální, ale existují dva precedentní rozsudky z 90. let, které určily kritéria, při jejich dodržení nebude lékař za zabití pacienta trestán.

Velká Británie

Eutanazie byla v poslední době hojně diskutovaná, pokusy o legalizaci však ztroskotaly už v parlamentních výborech. Proti se výrazně staví lékařská obec.

Budu bojovat

Pětatřicetiletý Radek Baudis je pacientem Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích. Ve 34 letech onemocněl rakovinou, první léčba byla úspěšná, po roce se ale nemoc vrátila v podobě metastáz v páteři.

Jakou máte zkušenost se zdejším zdravotnictvím?

Strávil jsem tři měsíce v různých nemocnicích a musím říct, že velmi špatnou. Byl to hrozný zážitek. Žádný prostor pro soukromí, mizerná komunikace lékařů, a navíc mi nedávali dostatek léků tlumících bolest, takže to bylo docela utrpení. Doktoři a sestry jsou nekomunikativní, nebaví se s vámi. U vizity doktor utíká. Pustili mě domů s obrovskými bolestmi. Děti se vrátily ze školy a viděly mě svíjet se a plakat. To byla situace, kterou bych nechtěl zažít znovu. Vrátil jsem se domů jako troska.

V hospici se péče zlepšila?

To je nesrovnatelné. Komunikují se mnou skvěle, každý můj problém nebo přání berou vážně. Doktoři, sestry – všichni se zajímají, ptají. Přijdou za mnou několikrát za den, zajímají se, jak se mám, co cítím. Velmi mi pomohli psychicky. Je to tady můj druhý domov. A především mi nasadili dostatečně silné léky, takže nesnesitelné bolesti ustoupily. Mám chuť k jídlu, přibral jsem. To v

nemocničních gigantech neexistuje.

V Česku se momentálně mluví o legalizaci eutanazie. Jaký je váš názor na ni? Dovedete si představit, že byste takovou možnost odchodu ze světa využil?

Jsem rozhodnutý s nemocí bojovat – už kvůli tomu, že mám dvě malé děti, milující manželku. Pořád doufám, že se uzdravím, takže zatím je pro mě taková věc nemyslitelná. Ale kdybych se měl dostat do situace, že budu jen bezmocně ležet a budu na obtíž, mám právo se rozhodnout. Než aby mne děti viděly v bolestech, šel bych do toho. Eutanazie, kdy se mohu rozhodnout sám za sebe – ano, s tím souhlasím.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 46/2007 pod titulkem Eutanazie: bezbolestné pokušení