2007-1923-mobr-27-Panek-o-kom-se-mluvi.gif
2007–1923-mobr-27-Panek-o-kom-se-mluvi.gif • Autor: Respekt

2007-1923-vobr-27-Panek-o-kom-se-mluvi.jpg
Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

V parku na pražském Střeleckém ostrově je narváno. Ve slunném sobotním odpoledni klábosí mezi stánky s tričky na podporu kubánských disidentů a peticemi žádajícími OSN, aby zastavila vraždění v Dárfúru, stovky lidí, pivo teče proudem a na pódiu se připravuje kapela. Krátce před třetí se pod jedním z plátěných stanů za zvuku afrických bubnů rozbíhá improvizovaná beseda. „Já vlastně přesně nevím, na co ty peníze jdou, ale té vaší tváři prostě věřím,“ bere si mikrofon přihlížející žena s kočárkem a oči přítomných se za všeobecného veselí stáčí k jednomu z hostů. Štíhlý čtyřicátník v dobře padnoucí košili jen s lehkým úsměvem přelétne očima scénu a vybízí k dalšímu dotazu. Ten elegán se jmenuje Šimon Pánek a sedí v křesle šéfa největší tuzemské „nevládky“ Člověk v tísni, která právě bilancuje patnáctiletou existenci. Účet za ta dlouhá léta se poslouchá dobře – jeho lidé postupně sehnali víc než dvě miliardy korun a proměnili je v pomoc milionům lidí ve válkou nebo katastrofami sužovaných zemích po celé planetě. A k tomu je třeba přičíst silný vliv na českou zahraniční politiku, oceňovanou za angažmá pro oběti diktátorských režimů. Role Pánkovy „důvěryhodné tváře“ je v této české „sukces story“ od začátku klíčová.

Počkejte pět let

„Dnes jsme přitažlivá značka. Firmy mají zájem, aby se v našich kampaních objevilo jejich logo. Je to pro ně dobrá reklama,“ kývá Šimon Pánek v jedné z pražských kaváren hlavou směrem k nedalekému fast foodu KFC, z něhož shlíží jeho vlastní fotka s šekem na půl milionu. Kdyby člověk neměl v hlavě obrázky z víkendového happeningu, zaměnil by svého společníka za jednoho z mnoha zdejších úspěšných manažerů. A ani v pražské centrále Člověka v tísni, kde třicet lidí sedí u monitorů a vyřizuje jeden telefon za druhým, neuslyšíte nic o charitě a samaritánství. Požadavky na každého, kdo se chce do soukolí jedné z největších nevládních organizací ve střední a východní Evropě zapojit, spíš odpovídají profilu mladého ekonoma ovládajícího fígle nutné k napsání žádostí o evropský grant.

Většina životopisů, které denně do centrály Člověka v tísni přicházejí, jako by mířila jinam. Posílají je studenti toužící po „cestování s posláním“. „Možná jako dobrovolníci, raději ale třeba za pět let, až dorostou a naberou zkušenosti,“ krčí nad nabídkou rameny Pánek, který si prý u svých podřízených zakládá především na jasně vymezených kompetencích a smyslu pro zodpovědnost. Oni sami to potvrzují: stačí přetáhnout dohodnutý termín o den a usměvavá tvář se mění k nepoznání. O výstupech svého šéfa si zaměstnanci šeptají legendy, jimž vévodí to, že Pánek je schopen neudržet nervy na uzdě před mladým studentem stejně jako před zkušeným starším kolegou.

Cesta k dnešní podobě Člověka v tísni, který má dobré jméno nejen v Česku, ale především za hranicemi této země („firma“ například získala jako první z českých neziskovek kontrakt na rozvojové granty Evropské komise), začínala divoce. „Tu chvíli si vybavuju dodnes – sjížděli jsme asi dvacet minut po silnici obsypané ostřelovači. Před námi Sarajevo, kde se tehdy ostře bojovalo,“ vzpomíná dnes na jednu z prvních humanitárních misí Člověka v tísni Igor Blaževič, původně student filozofie z Bosny, který první polovinu devadesátých let trávil podobně jako Pánek přímo za volantem humanitárních konvojů vysílaných do krizových oblastí. Často jezdili na vlastní pěst, bez jakýchkoli bezpečnostních záruk. „Moje motivace byla jasná – do válkou zmítané Bosny jsem se z Česka vracel za rodinou, podstoupit to riziko pro mě bylo samozřejmé. Ve škodovce naložené léky jsem si ale pořád opakoval: co tu sakra dělá on?“ Pro Blaževiče, který se v Česku proslavil především jako zakladatel festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, byl prý tehdy Pánek jako zjevení. „Dobrovolně odjížděl do válečných oblastí, přestože v Česku na něj čekala řada příjemnějších nabídek, a to nejen v politice.“

Pánek měl skutečně na začátku jako jedna z vůdčích osobností studentských stávek našlápnuto ke slušné kariéře. Stejně jako další výrazné studentské osobnosti revoluce se hned v prvních porevolučních volbách dostal do parlamentu. Přestože se na moravské kandidátce Občanského fóra objevil spíše symbolicky na jednom z posledních míst, získal jeden z nejvyšších počtů preferenčních hlasů. „Jenže já byl mladej kluk, šlo mi o svržení komunismu, ne o nějakou kariéru,“ vysvětluje dnes Šimon Pánek, proč složil poslanecký mandát ještě ten den, kdy jej získal.

Podobný osud nabrala i jeho filmová kariéra – v roce 1991 oslnily diváky jeho pronikavé oči v jedné z rolí ve filmu Corpus delicti, ale ani tenhle svět ho nezlákal. „Chtěl jsem dostudovat biologii a užít si čerstvou svobodu, hodně cestovat,“ vrací se dnes k téhle éře Pánek. To, že se plánované cestování proměnilo v humanitární akce v krizových oblastech po celém světě, ale samozřejmě náhoda nebyla. V organizování akcí v polních podmínkách si Pánek liboval už jako skautský vedoucí při pořádání letních táborů. „Musíte řešit situaci s minimálním přístupem k civilizačním vymoženostem. Ve hře je rychlost, spolupráce a schopnost postarat se sám o sebe. Na bojišti v Jugoslávii se někdy vlastně chováte podobně jako skaut v lese na Šumavě,“ vzpomíná dnes ředitel v souladu se skautskou latinou na mladá léta. Coby student systematické biologie potom už v roce 1988 pomáhal v komunistickém státě organizovat veřejnou sbírku na pomoc obětem zemětřesení v Arménii. A už tehdy měl za sebou dobrodružné studentské cesty po východní Evropě a Asii.

Rozjedeme to

Pánkův zápal pro věc podle Blaževiče i dalších pamětníků postupně strhával víc a víc lidí. Díky dobrým kontaktům na tuzemské novináře plnily aktivity vznikající organizace stránky českých deníků, Pánkovi se navíc podařilo vyjednat dlouhodobou smlouvu s Českou televizí. Ta Člověku v tísni poskytla kanceláře, pravidelné příspěvky na provoz i prostor ve vysílání. Při organizování první sbírky pro válkou postižený Náhorní Karabach získala organizace něco přes milion, o necelé dva roky později při kampani „SOS Sarajevo“ jich už bylo třicet. A podobný úspěch přišel i při první větší sbírce v Česku při povodních v roce 1997.

„Tehdy nám došlo, že získáváme jedinečnou šanci, jak začít pomáhat skutečně ve velkém. Pro to už samozřejmě nadšení nestačilo, byla potřeba lepší organizace i víc lidí,“ vzpomíná Šimon Pánek na obrat. Tenhle plán dostal brzy konkrétní podobu – vedle humanitárních sbírek začal Člověk v tísni spolupracovat pod jednotnou hlavičkou s dalšími sedmadvaceti „nevládkami“ a státními institucemi na dlouhodobých projektech v zemích jako Uganda nebo Zambie, podporujících zejména místní školství. Každým rokem rostl i význam už zmiňovaného festivalu Jeden svět – jeho jednoznačné zaměření na problematiku lidských práv je dodnes evropským unikátem a jubilejní desátý ročník by měl příští rok zahrnovat i projekce ve světových metropolích, doprovázené akcemi v Bělorusku nebo na Kubě.

Spolu s touhle expanzí se dnes ale naplno vyjevuje i další rozměr, který existence Člověka v tísni do české společnosti přinesla. Jde o proměnu samotného systému, do kterého se v 90. letech organizace zrodila. Rozvojová pomoc v Česku totiž ještě dlouhá léta po revoluci fungovala v zaběhnutých kolejích socialistického uvažování, kde hlavním kritériem pro vypravení balíků za hranice byla podmínka, aby se to hodilo i zdejším podnikům. Odbytiště třetího světa dotované státem způsobovalo nejen to, že přes hranice mnohdy putovalo třeba vybavení, které na místě kvůli chybějícím sítím posloužilo maximálně jako dekorace chudinských chýší. Jednotlivá ministerstva, pod která postupně rozvojová agenda spadla, se navíc většinou nedokázala domluvit na větších organizovaných akcích. „Chybělo tomu jasně určené vedení,“ popisuje dlouholetý stav Šimon Pánek.

Vějíř akcí se stále rozšiřuje, v domácím prostředí je dnes asi nejdůležitější agendou firmy romská otázka. I tady se ujalo chladné řízení – dnes má organizace osm regionálních poboček se sto třiceti dobrovolníky a aktivně se podílí na přípravách vládní romské agentury, jejíž ambicí je nastartovat spolupráci neziskovek, vlády a starostů měst, v nichž žijí čeští Romové. „Jsou to lidé ošlehaní konkrétní zkušeností ze světa. Úředníci v kancelářích ten jejich pohled prostě potřebují,“ chválí nové kolegy šéf vládního Rozvojového střediska Petr Jelínek. O písemné posudky české neziskové jedničky se podle něj dnes v Česku opírá prakticky každé důležitější rozhodnutí týkající se migrace, lidských práv nebo rozvojové pomoci.

Jiné kulisy

Široký záběr samozřejmě každému nevyhovuje. Čas od času se ozývají menší nevládky, pro které bývá vstup do konkurzu na grant v konkurenci s Pánkovou „firmou“ zlým snem. „Často je to marné. Člověk v tísni vítězí právě kvůli své zavedené značce, bez ohledu na to, že projekty menších organizací mohou být stejně kvalitní,“ stěžuje si například šéf jedné z menších českých nevládek (poměry v branži ilustruje fakt, že se „s ohledem na dobré vztahy v rámci neziskového sektoru“ odmítá pod svou kritiku podepsat).

Na mediální pozornosti, která je Člověku v tísni věnována, má sám Šimon Pánek bezesporu lví podíl – zběžný pohled do archivů zdejšího tisku říká, že za posledních pět let se alespoň drobná zmínka o něm objevila v průměru každý třetí den, veřejnoprávní rádio si ho zve ke komentování aktuálních společenských událostí každý měsíc.

Tahle popularita ve vztahu k Pánkově minulosti navozuje jasné téma. Dnes má Šimon Pánek zřejmě ještě lepší pozici pro vstup do politiky než na začátku devadesátých let. „Mě to neláká,“ odmítá podobné úvahy, kdykoli se k nim stočí řeč. „Politický přesah máme značný už dnes.“

Je to opravdu na hraně. Pánkovy cesty do zahraničí už ničím nepřipomínají dobrodružné poutě z devadesátých let. Poslední jednání o působení Člověka v tísni v Čečensku se vedlo na diplomatické úrovni v Moskvě. A nejnověji se šéf Člověka v tísni angažuje společně s dalšími evropskými nevládkami při vzniku Evropské nadace pro podporu lidských práv, jejímž donátorem by měla být Evropská komise. Tajemství je ve sjednocení: nová nadace by působila pod hlavičkou Unie v zemích jako Bělorusko nebo Barma. „Tahle úroveň mi přijde smysluplnější než aktivní politika,“ říká Pánek.


Šimon Pánek

Narodil se v roce 1967 v Praze. V listopadu 1989 byl jedním ze studentských vůdců stávky, která urychlila pád komunistického režimu. Systematickou biologii na Karlově univerzitě ale nedostudoval, od roku 1992 se naplno věnuje neziskové organizaci Člověk v tísni. Do roku 2005 vedl její humanitární sekci, dnes je jejím ředitelem. Prezident Václav Havel jej v roce 2002 vyznamenal medailí Za zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných, v roce 2003 získal prestižní cenu Evropan roku. Je svobodný, žije s partnerkou. Má roční dceru Apolenu.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte