Slovenské kyvadlo se zhouplo

Slovenská zahraniční politika se mění, přátelé mají být Rusko, Kuba, Libye a Venezuela.

Půl roku po nástupu vlády Roberta Fica se slovenská zahraniční politika začíná viditelně měnit. Před několika dny to už vypadalo, že premiér Fico si v nejbližší době srdečně potřese rukou s diktátory Libye a Venezuely Kaddáfím a Chávezem. Přinejmenším z návštěvy Venezuely prozatím sešlo, nicméně důvodů k tvrzení, že Slovensko rychle mění své priority, je už i tak dost.

Posledních osm let zapadalo Slovensko do rámce střední Evropy zejména v postojích vůči Evropské unii a USA. Nebylo tomu tak ale vždy, a také proto není současný obrat takovým překvapením. Slovenská zahraniční politika funguje spíše na fyzikálním principu kyvadla než na principu politické logiky.

Vláda Vladimíra Mečiara v letech 1994–1998 vyvolávala rozpaky ve světě a konflikty doma. Tehdejší režim viděl všude samé nepřátele, zejména v Maďarech, ale dokonce i v historických spojencích, jakými vždy byli Poláci. Češi se zase stali hromosvodem pro vnitropolitické frustrace.

Země zůstávala jedním z posledních postkomunistických spojenců Ruska a byly to časy, kdy americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová nazvala Slovensko „černou dírou“ Evropy.

Po volbách v roce 1998 nastal zásadní obrat a svět žasl nad „tatranským tygrem“: liberální ekonomika, rovná daň, smělé kroky…