Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Česko

Sladký život pod lípou

Přišli z tvrdých podmínek, unikli nepřátelství, chytli se a uspěli. A pentle na klobouku české demokracie je zas o něco barevnější.

2007-1783-mobr-22AvelkaR382007.gif
2007–1783-mobr-22AvelkaR382007.gif • Autor: Respekt

2007-1783-vobr-22AvelkaR382007.jpg
Fotografie: Na tenhle okamžik čekali roky. – Autor: Tomki Němec • Autor: Respekt

V Hoštce u Litoměřic žije něco přes tisíc lidí, náměstí před barokním kostelem stíní košatá lípa. A právě tohle typické české městečko se za poslední měsíc rozrostlo o pět nových rodin, které sem přišly z Kazachstánu. Jde o druhou vlnu navrátilců, kteří se do carského Ruska vystěhovali z Čech za novou šancí v druhé polovině 19. století. První krajané se ze stepní země vrátili v devadesátých letech. Mezitím poměry v Kazachstánu přitvrdily a na cestu do vlasti se vydaly další české rodiny. A jejich návrat vypadá skoro jako idylka.

Už se chytli

Přišli z tvrdých podmínek, unikli nepřátelství, chytli se a uspěli. A pentle na klobouku české demokracie je zas o něco barevnější. Proč si kazašští Češi vybrali Hoštku? „Je v tom pragmatismus,“ přiznává mladý starosta Miloš Gruber ve své pracovně. „Ministerstvo vnitra nám dalo dva miliony na opravu domu, kde přesídlenci zatím bydlí.“ Obec také od státu dostane „příspěvek na integraci“, což znamená přínos do obecní pokladny. Jenom to? „Kdepak,“ říká starosta. „Jsou to přece krajané, Češi, kteří se octli ve svízelné situaci. Rádi jim pomůžeme.“A starosta líčí nedávné společné sledování filmů o životě krajanů v kazašských stepích. V malebné krajině Českého lesa působí nekonečné stepi, pouště, sucho i všeobecná zbídačelost vzdálené země asi obzvlášť hrůzostrašně. Místním se prý draly slzy do očí. „To víte, udrželi si češtinu 150 let a v daleké cizině zachovávali zvyky našich předků. Jsou to našinci,“ říká pohnutě starosta.

Podle Milana Knopa z radnice, který má krajany na starost, „než se trochu otrkají“, přivítali obyvatelé Hoštky nové sousedy vlídně. „Vlak s osobními věcmi ještě nedorazil, tak pomáhají místní,“ říká Knop. „Nosí dítě na rukou, tak jsme jim dali náš starý kočárek,“ říká sousedka Ludmila Vorlíčková.„A nádobí taky.“ Do domu na kraji městečka nemíří jen sousedé s nádobím, domácími koláči a rajčaty z vlastní zahrádky, ale také firmy hledající spolehlivé pracanty z východu. „Nejsou tu ani měsíc a už mají slušnou práci,“ říká nadšeně starosta Gruber o otcích spřízněných rodin. Tři „Kazaši“, dva bývalí řidiči a jeden úředník, se chytli jako svářeči v roudnické Mevě. „Pro ně je potupa být na sociálce. Jsou zvyklí pracovat. A z toho by si spousta místních mohla vzít příklad!“ dodává starosta lehce zvýšeným hlasem.

Naši u lesa

Bílá kuchyň v přízemí velkého domu září čistotou. V čele stolu sedí Zinaida Žerebová, nejstarší žena velkorodiny „Na přestěhování jsme čekali roky. Hlavně naše děti nemají v Kazachstánu žádnou budoucnost.“ Podle krajanů zemi hrozí bída a také je znepokojuje vzmáhající se kazašský nacionalismus. Dvě děti Zinaidiny dcery Maríny jsou právě ve škole. „U nás se museli učit kazašsky. Ve škole nesměli mluvit rusky ani česky,“ vysvětluje asi třicetiletá žena skvělou češtinou. „My ale kazašsky nemluvíme.“ Ještě před pár lety na úřadech běžně jednali rusky. „Teď na nás ale mluví kazašsky, a když nerozumíme, tak se nám smějí.“ O co jde? „V Kazachstánu jsou u vesla nacionalisté a nevraživost k ,cizincům‘, byť v zemi žijí stovky let, je zřejmě msta za tradiční ruský útlak. A navíc je Kazachstán islámská země, kde bude možná hrát náboženství brzy velkou roli,“ vysvětluje dřívější expert nevládní organizace Člověka v tísni, dnes pracovník ministerstva vnitra Pavel Dymeš, který u krajanů několikrát pobýval. „Nepřátelství už kazašští Češi pocítili třeba na ulici nebo v obchodech. Tu a tam do nich někdo třeba strčil, vyspílal jim. Ti nejstarší většinou toužili vrátit se do vysněné bývalé vlasti a v klidu dožít. Mladým zas škrtá naději na jakoukoli kariéru jejich evropský původ.“

Těhotná Julie Makarová (19) s námi mluví anglicky. Rusky mluvit nechce a češtinu se bude teprve učit. Těší se, že až se její muž Anatolij dnes vrátí z práce, půjdou si koupit televizi. Ženy si pochvalují, jak jsou tu na ně lidé hodní, „starosta i doktorka s nimi promluví, kdykoli je potřeba“, jen se jim moc nelíbí, že „bydlí na vsi u lesa“. Tahle rodina totiž pochází z třísettisícového města Aktobe. Těšili se do pulzující západní Evropy a najednou se octli na venkově. „Není tu kam chodit, nic se tu neděje,“ stěžuje si Julie. Místo, kde se v Čechách octnou, předem neznali, ministerstvo je ubytovalo tam, kde to zrovna šlo. Zinaida však mladé ženy ubezpečuje, že se časem stejně přestěhují. Sama má sestru v Mimoni, bratry v České Lípě a Plzni. Jinde v Čechách žijí další příbuzní a známí z dřívější přistěhovalecké vlny z Kazachstánu. A další krajané, celkem asi dvě stě lidí, se v Čechách usadí během pár měsíců. Podle Pavla Dymeše se zřejmě jedná o poslední skupinu krajanů, kteří mají o přestěhování zájem. A český úprk ze stepní země, který započal před deseti lety, skončí.

Kytka za kloboukem

„Mám z toho dobrý pocit,“ hodnotí současnou akci ministerstva vnitra šéf organizace Člověk v tísni Šimon Pánek. Právě jeho „nevládka“ má na přesídlení krajanů z Kazachstánu lví podíl. V letech 1994–2001 během programu Návrat domů pomohla do Čech z Kazachstánu asi 850 lidem. „Poučili jsme se z chyb, které předtím odnesli volyňští Češi,“ říká Pánek. Těch se zpátky do Čech po černobylské katastrofě vrátilo na dva tisíce. Většinou bydleli pohromadě v bývalých vojenských ubikacích, vytvořili odlehlá krajanská ghetta a okolí na ně často pohlíželo s nedůvěrou – jako na „Rusáky“.

Podruhé to bylo lepší. Rodiny z Kazachstánu, kterým Člověk v tísni za podpory české vlády umožnil přesun do Čech, dnes bydlí v Olomouci, Plzni, Zlíně a v dalších městech. Mnoho rodin se usadilo na venkově. V roce 2001 byl program ukončen a až teď se k přesídlování vrátilo ministerstvo. „V Kazachstánu přitvrdily poměry, a tak se během pár let k návratu rozhoupaly další české rodiny. A hlásí se i krajané z Kyrgyzstánu,“ říká Pavel Dymeš. Podle něj dnes ministerstvo používá metodu, s níž přišli v Člověku v tísni: shání přesídlencům bydlení a finančně jim pomáhá do začátků.

Nad stěhováním bdí kurýři, kteří jezdí do kazašských měst a také do české vsi Borodinovka, založené roku 1911 ve stepi severozápadního Kazachstánu. K tomu, aby se krajané dostali na pořadník, stačí český původ, který se v Kazachstánu běžně uvádí v pase. „Pomáhat našincům je pentle na klobouku naší demokracie,“ říká s určitou nadsázkou Pánek a dodává: „Je jich tak málo, že to státní kasu příliš nezatíží. Vždyť Němci či Poláci se starají o statisíce krajanů.“ Kolik našich se tedy po roce 1989 z „Divokého východu“ vrátilo do vlasti? „Jde o pár rodin z Balkánu, zhruba tři tisíce lidí z bývalého Sovětského svazu a také o přesídlence z Rumunska,“ říká Dymeš. Vládní pomoc se týká jen krajanů v krizové situaci. Tak byl vyhodnocen Černobyl a obtížné podmínky v dalekém Kazachstánu (asi tisícovka krajanů z rumunského Banátu se vrátila na vlastní pěst).

Vyšlo to

Někdo z navrátilců se v Čechách třeba v něčem zklamal, mnohým z těch starších se stýská, faktem ale je, že všichni v tom základním uspěli: mají práci, bydlení a jejich děti často studují. Není evidován případ, kdy by se někdo z krajanů chtěl vrátit. Není divu. Podle studie Etnologického ústavu AV ČR jsou krajané z východu zvyklí žít v daleko tvrdších podmínkách, než jsou v České republice. A snad až na pár chlapíků, kterým učarovala vodka, mají jedno společné: jsou skromní, houževnatí a zvyklí pracovat. A ještě něco: funguje mezi nimi až klanová solidarita, hustá síť příbuzenských vazeb, která prostě nedovolí jednotlivcům padnout. V generaci příchozích tedy prakticky neexistuje kriminalita, rozvodovost a přijít o práci je hanba. Většina příchozích se také díky českým kořenům brzy sžije se svým okolím.

Klidně pošlete další

„Když jsme dorazili, byla jsem v šoku,“ vzpomíná Natálie Lychková v obýváku velkého rodinného domu ve stopadesátihlavé vesničce Střemošice u Litoměřic. „Všude kolem lesy. U nás na stepi žádné stromy nebyly.“ Rodiny bratří Lychků se do Čech dostaly před sedmi lety ze vsi Borodinovka, právě díky programu Návrat domů. Dnes s nimi ve velikém domě žije i šest jejich dětí, od tříleté holčičky po teenagery, kteří si na Kazachstán sotva pamatují.

Petr Lychka (45) i jeho o pár let mladší bratr Vladimír v Česku začínali jako lesní dělníci a v lese pracují dodnes. „Jsou to společenští, milí lidé,“ vypráví sousedka, místostarostka obce Hana Plesová. „Pořád se navštěvujeme, svátky, narozeniny i Vánoce trávíme pohromadě,“ říká i za pár nejbližších sousedů. Bratři Lychkové ve vsi před časem dokonce vedli hospodu. Sice zkrachovala, ale bratři se tomu smějí. „Byl to jen koníček,“ blýská zlatými zuby mladší Vladimír. „Prostě nás baví slavit, tak teď slavíme doma.“ Ve vsi je podle místostarostky pro další krajany místa dost. „Nejdřív jsme to brali jako risk, že přijdou nějací cizí lidé odněkud z východu,“ vzpomíná Hana Plesová. „Ale teď říkáme, že jestli jsou jako Lychkovi, klidně pošlete další.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte