Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Profil

Nemotorný Gordon Brown

Novopečený britský premiér Gordon Brown se nestal předsedou vlády pouhou shodou okolností.

2007-1254-mobr-10.gif
2007–1254-mobr-10.gif • Autor: Respekt

2007-1254-vobr-10.jpg
Fotografie: Gordon Brown. – Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Muž v dobře padnoucím obleku, který uprostřed Londýna minulou středu odpoledne vystoupil z černého jaguáru a nejistě se rozhlédl okolo sebe, měl nervy viditelně nadranc. Ulice působila opuštěně, nebe bylo zatažené a muž rychle kráčel okolo auta, aby přidržel dveře své manželce. Pak se strhl povyk.

Humbuk spustil chumel novinářů namačkaných za kovovými zábranami na chodníku. „Tam ne, ještě neodcházejte, mávejte,“ padaly chaotické pokyny směrem k zachmuřenému padesátníkovi, který rozpačitě ukázal prstem na mikrofon daleko od vstupních dveří domu. Když pak promluvil, třásl se mu hlas. „Právě jsem přijal pozvání Její Výsosti královny, abych sestavil vládu Velké Británie.“

Downing Street okolo Gordona Browna a jeho manželky Sarah vypadala v tu chvíli alespoň dvakrát širší než před hodinou, když z téhož místa naposledy odjížděl podat rezignaci Tony Blair s Cherie a čtyřmi dětmi. Jeho nástupce tu teď stál jako popletený ředitel divadla, který se během představení ocitne omylem na prázdném pódiu. To už ovšem fotografové řvali: „Ke dveřím!“ Jistě. Tonymu Blairovi nemusel nikdo připomínat, že je potřeba, aby za jeho zády zářilo číslo 10.

Uprostřed kázání

Novopečený britský premiér Gordon Brown si tuhle chvíli musel vysnít tisíckrát. Nestal se předsedou vlády pouhou shodou okolností. Není druholigovým politikem, na kterého nakonec došla řada. Naopak. Uplynulo už deset let od chvíle, kdy začal ve stínu Tonyho Blaira ovládat ekonomiku Velké Británie. A více než čtyřicet let od toho, co jako dvanáctiletý začal na ulici rozdávat letáky Labouristické strany. Gordon Brown je v politice celý život a vždy chtěl dojít až na vrchol. Dělal pro to, co mohl. Pracoval osmnáct hodin denně, vedl život uprostřed kanceláří, hromad knih a výstřižků z novin, bojoval i intrikoval. Přestože se mu podařilo udělat z Británie jinou zemi, cíl mu dlouho unikal.

O samotnou premiérskou trofej se tu ale nejedná. Gordona Browna žene přesvědčení, že musí naplnit poslání. Vynořil se z průmyslového skotského městečka Kirkcaldy na břehu Severního moře, kde byl v 50. a 60. letech minulého století ještě cítit zápach z továrny na linoleum. Jenže továrna měla již brzy zkrachovat stejně jako nedaleké uhelné doly. Kirkcaldy se propadalo do deprese a tradiční svět mizel – kdo mohl, odcházel hledat štěstí do elegantního Edinburghu na opačné straně zálivu. Část z těch, kdo ve městě zůstali, docházela na faru Gordonova otce, který se tu pokoušel rozpad tradiční dělnické komunity zpomalit.

Brownův otec byl presbyteriánským knězem a nadprůměrně inteligentní Gordon, jenž několikrát přeskočil ve škole ročník, na vysokou nastoupil v šestnácti a v jednadvaceti letech se stal jejím rektorem, vyrůstal ve světě strohé morálky odvrácené od každodenní povrchnosti. Středem života jsou povinnosti lidí k sobě samým i ke společnosti, odpovědností komunity je napravovat nerovnosti a křivdy, které život nese. Během nedělních kázání i doma u stolu létala vzduchem slova jako rovnost, poslání, pomíjivost. „Otázka, kterou si každý z nás musí klást, zní následovně: dokážeme vytěžit to nejlepší z příležitostí, kterých se nám dostává?“ hřímal uprostřed ekonomické deprese z kazatelny reverend John Brown a Gordon k němu obdivně vzhlížel.

Půl roku ve tmě

Student Brown se proti myšlenkovému světu svého otce nevzbouřil, jak by se u teenagera dalo očekávat. Když byl na edinburské univerzitě v šedesátých letech moderní maoismus nebo když se revolučně naladění spolužáci vrhali do kampaní proti jaderným zbraním, zůstával tradičním labouristickým socialistou. Samozřejmě že je potřeba posilovat stát, aby měl dost prostředků a pomohl slabým. Jde o pracovní místa, ne o revoluci. Hledání nových utopií je prostě naivní.

Pak přišel kopanec do hlavy. Doslova. Při ragbyovém zápase se Brown vynořil ze skrumáže s rozmazaným světem před očima, a když se po nějaké době odhodlal zajít k lékaři, zněla diagnóza hrozivě – odchlípnuté rohovky na obou očích. Zatímco jeho budoucí rival Blair si na rok přerušoval studia proto, aby mohl bušit do kytary, jezdit v barevné dodávce po Londýně a pořádat rockové koncerty, šestnáctiletého Gordona čekaly čtyři operace a půl roku téměř bez hnutí na lůžku ponořeném do tmy. Později týdny naplněné strachem z oslepnutí nazval „živoucím peklem“, a hrůza se navíc částečně naplnila – Gordon Brown vidí jenom na jedno oko a ještě ne úplně skvěle.

Z nemocnice se vynořil předčasně zestárlý, vážný muž, který ztratil trpělivost zabývat se malichernostmi. Gordon nikdy nebyl zábavný kumpán. Jeho starší bratr ho při příchodu na univerzitu představil kamarádům slovy: „Tohle je můj brácha. Je dost nudnej, ale strašně chytrej.“ Teď se ale zachmuřený výraz na tváři budoucí politické hvězdy usadil natrvalo. Brown se proměnil v profesionála s hlubokým přesvědčením, schopného chrlit desítky minut čísla statistik a historická data, jehož soukromí však obestírá tajemství. První fotografii s přítelkyní ho donutil zveřejnit jeho poradce teprve den před projednáváním rozpočtu v roce 1997, tedy šestnáct let poté, co se stal poslancem.

Staň se lídrem

Podivínský Brown s nerudným obličejem se v televizi vedle rozesmátého Tonyho Blaira obklopeného rodinou vyjímal opravdu špatně, image ale nebyla jeho jediný problém. Tony Blair dnes běžně mluví o tom, že se k moci dostal jenom se štěstím. Gordon Brown je totiž také váhavý střelec. Rozhodující chvíle, která zpečetila osud obou reformátorů, přišla v roce 1992, kdy labouristé počtvrté za sebou prohráli volby. Blair i Brown tehdy již tvořili jádro úzké skupiny, která chápala, že tradiční socialistickou stranu je potřeba reformovat. Šlo o to riskovat a provést stranický puč. Gordon Brown byl tím zkušenějším, protřelejším a podle všeobecného názoru i hlubším a inteligentnějším. Jenže nenašel dost odvahy.

Blair ho tehdy přemlouval, ať se pustí do boje a kandiduje na post lídra strany proti zasloužilému Johnu Smithovi, od kterého se skutečně hluboký řez nedal očekávat. „Myslel jsem si, že Gordon bude premiérem a já budu ministrem financí. A kdyby se Gordon stal tehdy lídrem, nemohlo to dopadnout jinak,“ říká dnes Tony Blair a Browna musí tahle slova strašit ve spaní. Několik dní totiž tehdy zvažoval a váhal, aby nakonec ucukl. Nebylo to poprvé – tendence nepouštět se do nejistých bitev se projevila už ve dvou předem odpískaných pokusech o kandidaturu do sněmovny na samém počátku kariéry. Ale zaváhání v roce 1992 byl ten moment, který připravil Browna o jeho chvíli.

Život s Blairem

Blair ztratil po Brownově selhání respekt a o dva roky později, když John Smith náhle zemřel, se proti svému souputníkovi nekompromisně postavil a zvítězil. Následovala dlouhá léta úspěšné spolupráce, kterou poradci popisují jako drama hroutícího se manželství plné hysterických výstupů, křiku a bouchání dveřmi. Oba muži, kteří si svým intelektem a schopnostmi prostě byli souzeni, spolu celé dny nemluvili, aby pak Brown vtrhl do premiérova sídla na Downing Street a spustil na něj litanii plnou výčitek. Blair musel používat zvědy v podobě svých poradců, aby se jen pár hodin před zasedáním sněmovny dozvěděl, jaký jeho ministr vlastně chystá rozpočet. Oba politici pletichařili a snažili se jeden druhého zbavit, aby se jindy, když to s labouristy šlo dočasně z kopce, zase semkli a sehráli disciplinované představení stranické jednoty.

To pak dokázal Brown překvapit i samotného Blaira, když na tiskovce nevyužil nahrávku na smeč a prohlásil, že na Blairově místě by se v otázce Iráku rozhodl úplně stejně. Nebo na poslední chvíli podpořil jeho projekt zdravotní reformy, přestože ho mohl se svými věrnými snadno přehlasovat. Brownovi poradci prý tehdy měli slzy v očích. Nakonec i dlouho ohlašované „spořádané“ předání moci proběhlo přesně tak, jak labouristé slibovali – oba muži si na veřejnosti vyjádřili plnou podporu a Blair vynechal projev na rozloučenou, aby na sebe v den, kdy se Gordon Brown konečně dočkal, zbytečně nestrhával pozornost médií.

Teď volby

A dál? Gordon Brown přebírá moc v okamžiku, kdy vlna nadšení z labouristické vlády především kvůli zahraniční politice vyprchala. Na scéně se navíc po dlouhé době objevil schopný vůdce opozice David Cameron. Gordon Brown směřuje nevyhnutelně k volbám, které musí vyhlásit nejpozději v roce 2009 a které ho mohou o vysněný post připravit jen několik měsíců poté, co ho získal. To musí být pro upracovaného veterána hrozná představa. Podstatou úspěchu jeho protivníka je totiž především jeho schopnost dokonale napodobit styl Tonyho Blaira.


Gordon Brown

Narodil se 20. února ve skotském Glasgow;

navštěvoval střední školu v Kirkcaldy a Edinburskou univerzitu;

1972 – stává se rektorem na Edinburské univerzitě;

1983 – zvolen labouristickým poslancem;

1985 – jmenován stínovým ministrem průmyslu a obchodu;

1992 – jmenován stínovým ministrem financí;

1997 – stává se ministrem financí ve vládě Tonyho Blaira;

27. června 2007 – jmenován předsedou vlády Velké Británie.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte