Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura, Kultura, Literatura

Deník z Aranu a jiných míst

Švýcarský spisovatel a fotograf Nicolas Bouvier (1929–1998) patřil k pozoruhodnému typu lidí, takzvaných spisovatelů cestovatelů, bez nichž by byl svět zajisté o něco podstatného chudší.

Fotografie: Zavrtat se do chalupy jako humr – a necítit ten otravný neutuchající vítr. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt
Fotografie: Zavrtat se do chalupy jako humr – a necítit ten otravný neutuchající vítr. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt
Fotografie: Zavrtat se do chalupy jako humr – a necítit ten otravný neutuchající vítr. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt
Fotografie: Zavrtat se do chalupy jako humr – a necítit ten otravný neutuchající vítr. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Bouvierova cesta za vnitřní svobodou.

Švýcarský spisovatel a fotograf Nicolas Bouvier (1929–1998) patřil k pozoruhodnému typu lidí, takzvaných spisovatelů cestovatelů, bez nichž by byl svět zajisté o něco podstatného chudší. Jde o osamocené nomády, kteří vyrážejí na dlouhé cesty, nejenom aby se poučili, ale aby poznali i sami sebe a podali o takovémto putování zprávu. Vypočítávat známá i polozapomenutá jména tohoto literárního žánru, jako třeba francouzského renesančního esejistu Michela de Montaigne, markýze de Custina, anglického etnologa 19. století Richarda Burtona (prvního Evropana v súdánském Chartúmu a arabské Mekce) anebo první bělošku v tibetské Lhase, Alexandru David-Neelovou, Blaise Cendrarse či nedávno zemřelého Angličana Bruce Chatwina, by vydalo na dlouhý seznam.

Všem bylo společné to, co v roce 1996 na stránkách Lidových novin v rozhovoru s překladatelkou Hanou Zahradníčkovou velmi trefně pojmenoval samotný Bouvier: „Pro dlouhé cesty je charakteristické, že si člověk přiveze vždycky něco jiného, než co hledal. Zpočátku hledáte rozdíly, specifika různých oblastí. Pak se soustředíte na sebe a hledáte vnitřní svobodu. Ta úzce souvisí s volností ve smyslu zeměpisném.“ Neběží tedy o klasické cestopisy rázu Zikmunda a Hanzelky, ale o poznání vnější krajiny, kultur a lidí, jež otevírá bránu k hlubinám vlastního já.

Krajiny tvořené málem

Bouvier byl vzdělaný člověk a vyrůstal v bohaté hugenotsky založené rodině. Jako kluk hltal Londona, Verna či Conrada, později vystudoval práva a filozofii, věnoval se středověké historii, učil staroindický jazyk sanskrt, hrál na klavír. Slibná univerzitní kariéra ho však děsila, naopak stále silněji ho přitahovala cesta, nomádské putování světem. Naštěstí měl moudrého otce, jenž synovým zálibám nebránil a za uhrančivě tajemný obzor ho pouštěl. S jedinou podmínkou: po návratu domů musel u rodinného stolu veškeré zážitky převyprávět. I proto si na cestách vedl zápisky, které se staly základem jeho knih.

Navzdory nemocem (malárie, srdeční slabosti, úplavice) a útrapám spojeným s osamoceným putováním zejména Asií („Za šestnáct let jsem na cestách nechal všechny zuby. Alespoň vím, kde jsem je nechal a proč. Je to jako skládačka. V každé zemi jeden.“) jeho literární výpověď pranic nepřipomíná deprimovaného unaveného člověka. Bouvier je totiž „básníkem cesty“, jakoukoliv podobou přírody navždy okouzlený erudovaný introvert, což jeho textům dodává poetický smířlivý tón, nepostrádající nezbytný nadhled nad světem. Z knižních stránek nepromlouvá moralista, samolibý intelektuální kritik, hlučný a nespokojený turista, ale citlivý člověk, jenž nalézá i tam, kde by ostatní znuděně zívali.

„V krajinách tvořených málem se cítím jako doma a kráčet po zimní cestě sám v teplém objetí vlny je zdravé, litanické cvičení, které tomu málu – uvnitř i venku – dává naději, že bude zpozorováno, spravedlivě zváženo, přesně oznámkováno v širší harmonii, o jejíž stálou přítomnost nás hluchota ke světu často připraví.“

Ve stěžejním díle švýcarské literatury a světovém bestselleru Návod k použití světa (česky 2001) popsal několikaleté putování přes Balkán, Turecko, Írán, Pákistán a Afghánistán. V knize Deník z Aranu a jiných míst, jejíž překlad máme čerstvě k dispozici, zamířil na nejzápadnější výspu keltské civilizace: Aranské ostrovy.

Žádný milník ani kolmice

Z deníkových záznamů zasazených do měsíce února do hutné šedi olověné oblohy a brčálové zeleně pastvin ustavičně bouří oceán a fičí ledový vichr. Aranské ostrovy leží ve výsostných vodách Irska a Bouvier k nim fyzicky putuje z pobřežního města Galway, ale i historickým časem. „Římané neobsadili Irsko, a připravili ho tak o strukturální – logické, politické, urbanistické, literární – vazby, které existují mezi kulturami jihozápadní Evropy. (…) Římané sem nedošli. A bez Římanů nebylo urbs, nikde milníky, nikde ani stopa po soustavách zjednodušujících přírodu na přímky a kolmice.“ Jinými slovy: drsná a pustá krajina jako stvořená pro člověka toužícího alespoň na chvíli opustit sevření moderní civilizace.

Obdobným úkrokem stranou od zaběhlých dobových zvyklostí vyzní Bouvierem načrtnuté dějiny opatství Clonmacnoise, založeného v roce 545 svatým Ciaránem. Jde o historii nebývale rovnostářského irského křesťanství a mnišství, jež svým sklonem k vyzdvihování zázraků a asketismem vzbuzovalo výhrady vypasených římských prelátů. Což ovšem pranic nevadilo v pravidelném plenění tamních vesnic a klášterů Vikingy či Normany, na něž v 17. století dokonale navázalo Cromwellovo anglické vojsko. Tady však historie končí, neboť z vod oceánu již vystupují skalnaté siluety Aranských ostrovů i obrysy jejich osad a prehistorických pevností.

Tváří v tvář rozmarům počasí, samotě a nehostinným přírodním podmínkám si spisovatel klade otázku, co vlastně vedlo dávné Kelty, aby se pár století před Kristem usadili na větrem bičovaných a rameny nebezpečného moře odloučených ostrovech, jež tehdy nebyly ničím jiným než holými skalními plošinami. Vědom si toho, že uspokojivou odpověď nikdy nenalezne, soustřeďuje se na procházkách nejen na divokou přírodu, ale i na svérázné místní obyvatelstvo, uchovávající tradice i staroirský jazyk.

Kout pro opilce

Je zima, neochabující západní vítr a častý déšť vyvolávají mátožnou otupělost, pocit ztroskotání a Bouvier může o zamlklých ostrovanech pouze konstatovat: „Jako humrové se zavrtávají do svých chalup, aby zapudili nervovou slabost, která se vás zmocní po pár dnech neutuchajícího větru. (…) Lidi doma něco kutí nebo pijí, ženské pletou pro letní turisty. A ne ledajak: každá vesnice na ostrovech, i ty o čtyřech pěti domácnostech, má svůj vzor, který funguje jako značka. Kdysi se to dělalo proto, aby rozpoznali utopence, které moře vyvrhlo: krabi a ryby vlnu nejedí. Dneska už se utopí leda opilec, mají na hřbitově zvláštní kout.“

Za těchto podmínek doprovázených silnou horečkou se spisovatel stále častěji noří sám do sebe. Z odstupu navozeného samotou, chladem i spartánským zařízením pronajatého pokoje sleduje své tělo i myšlenky jako nezávislý pozorovatel, aby s překvapením zjistil, že „kdesi hluboko uvnitř život plyne ve své dokonalé volnosti“. Přesto se zhruba uprostřed vyprávění v poloprázdném tichém baru nevyhne otázce – „Co tu pro všechno na světě dělám?“ Platí to o pobytu na ostrovech, anebo o křehké skořápce lidského těla, putujícího kraťounký čas omezeným prostorem? napadne čtenáře.

Nebyl by to Bouvier, kdyby neodpověděl: „Když tu z rozmaru nebes podvečerní světlo pojednou zkrásnělo, rozsvítilo snítku jmelí dosud visící nade dveřmi a prodchlo moky pochybným zabarvením. Zkrátka a dobře: navzdory chudobě místa to byl onen jantarový šerosvit vlámských mistrů, kteří na stěně karafy zopakují celou tavernu, jež vyplňuje plátno.“ Výstižná metafora na autora aranských zápisků, pro něhož každý, byť sebenuznější detail dokáže reflektovat plnost a bohatství celku.

Nicolas Bouvier: Deník z Aranu a jiných míst, přeložila Hana Zahradníčková, Tichá Byzanc, 130 stran.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 25/2007 pod titulkem Něco jiného než hledáte