Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Česko – Ottův historický atlas

Český výraz dějiny pochází od slova dít se. Snad tu působila inspirace německým Geschichte, což mnohem více než historie znamená událost, povídka, příběh.

2007-774-vobr-22-knihy-hradecek-zahr-slav.jpg
Fotografie: Mapa strnulé totality neexistuje – Hrádeček u Trutnova by na ní jinak byl vyznačený velmi tučným bodem. – Autor: Bohdan Holomíček • Autor: Respekt

Ottův historický atlas upírá Česku starověk, ale dodává, jak podnebí tvoří dějiny.

Reklama
Reklama

Český výraz dějiny pochází od slova dít se. Snad tu působila inspirace německým Geschichte, což mnohem více než historie znamená událost, povídka, příběh. Také v anglickém history zaznívá ono už téměř zčeštěné story. Dějiny tedy nejsou historií, ale jejím podáním, její interpretací, vyprávěním příběhů. Kniha Česko – Ottův historický atlas není jen chronologicky řazeným souborem map, a už vůbec ne pouze map historických. V čem je tedy kniha nová? Jak vypráví příběh této země osmnáct let po revoluci, v éře globalizace i zpřístupněných archivů?

Nejde o dílo úzce vědecké, určené pro „fachidioty“. Jak v úvodu píše profesor Zdeněk Beneš, je to „kniha pro školu a dům“. Její novum lze shrnout do tří oblastí. První je periodizace dějin, kde nabízí široký záběr 14 miliard let – od vzniku vesmíru při velkém třesku. Druhou, zřejmě nejvýznamnější, je zařazení kapitol o klimatu – jeho vývoji a vlivu na dění té či oné doby. A třetí, asi nejméně dotaženou, jsou dějiny nejnovější doby – k roku 1968 existuje hodně zdrojů, i těch „pro školu a dům“, ale s objevnou interpretací následujících let je to horší.

Marobud nebyl pračlověk

Slyšíme-li pojem „periodizace dějin“, zní to abstraktně. Přitom v propojeném světě jde o aktuální věc oddělující historické příběhy. Stačí si vzít České země v evropských dějinách, které vydala nedávno Paseka. Ze tří přelomových letopočtů mezi jednotlivými svazky – 1492, 1757, 1918 – má pouze ten poslední tradičně přelomový význam i u nás.

1492? Byla objevena Amerika, Židé vykázáni ze Španělska a tam i dokončena reconquista. Ale u nás vládlo jagellonské kontinuum. Vladislavská gotika, Vladislavský sál, to je pro každého Čecha symbol jednoho příběhu, leč v rámci evropských dějin ho musíme rozdělit. 1757? Začíná sedmiletá válka, bojuje se v Evropě, Americe, Indii i v Africe a hlavní hřiště opanují Anglie s Pruskem. Ale u nás vládne s výjimkou bitvy o Prahu (v neděli bude 250. výročí) habsburské kontinuum. Tereziánské pevnosti, Tereziánské křídlo Hradu, tereziánský tolar, to je pro každého Čecha symbol jednoho příběhu, leč v rámci evropských dějin ho musíme rozdělit.

Ottův historický atlas to bere spíše globálně než evropsky. Od velkého třesku přechází k pravěku, z něj přímo ke středověku (600–1526), pak k ranému novověku (1526–1800), novověku bez přívlastků (19. století) a moderním dějinám (až po prezidenta Klause).

Mají české země svůj starověk? To je asi ta nejzásadnější otázka. Představuje-li totiž rok 600 přelom, k pravěku pak řadíme vše, co předcházelo. Kelty, první etnikum na našem území, které známe podle jména. Germány včetně krále Marobuda, první osobnosti v této zemi, kterou známe jménem. Právě loni se připomínalo 2000. výročí výpravy, kterou proti Marobudovi chystaly římské legie. Marobud nebyl žádný primitiv, ale muž pevně ukotvený ve starověku, vychovaný v Římě, gramotný, pohřbený v Ravenně. Řadíme-li jeho i Kelty do příběhu pravěku, vzbuzujeme asociace v lepším případě s lovci mamutů, v horším případě s neandertálci či veleještěry.

A že by první Slované u nás byli představitelé středověkého univerza, jak ho známe v podání Umberta Eca? Ottův atlas je do středověku de facto řadí, ale tady je opravdu přání otcem myšlenky. Marobud i Keltové byli v mnohém výše a dnes by mohli právem protestovat.

Zima přináší války

Podnebí, změny klimatu, to jsou témata příběhů, které táhnou dnes – a nejvíce se prodávají. Do Ottova atlasu se proto dostaly kapitoly z historické klimatologie od Václava Cílka. Nepřinášejí senzační objevy, ale poprvé máme v rukou knihu spojující klasický historický atlas (mapy, tabulky a přehledy panovníků, válek i státoprávních změn) s tím, co u knihkupců obvykle nacházíme ve zcela jiném regálu. A jelikož jde skutečně o dějiny, i tady se setkáváme s interpretací, s vyprávěním, se zajímavými asociacemi.

V dnešním příběhu role klimatu roste, takže se občas zpětně dodává i tam, kde nás to dříve ne-napadlo. Evropské klimatické optimum před čtyřmi tisíci lety přinášelo téměř dvojnásobné srážky oproti normálu, přitom na Blízkém východě klesaly hladiny jezer. „Právě tento typ rozdílů mezi územími,“ píše Cílek, „vede k etnickým a kulturním migracím či určuje výsledky válek.“

Proto také příchod Slovanů do české kotliny nejspíše souvisí s „katastrofickým desetiletím po roce 536“. To je ovšem jen slabý odvar toho, čemu klimatologové říkají „event 8,2“. Tím popisují následek velmi teplého výkyvu podnebí před 8200 lety –dočasný odklon Golfského proudu na jih způsobující velmi chladný výkyv hned poté. Právě taková situace by se mohla opakovat na konci 21. století.

Na chodu dějin se podepisují i mnohem méně katastrofické výkyvy. To už jsme ovšem v ryzím středověku. Samo jeho uskutečnění čekalo na „klimaticky příznivé období růstu populace“, což začalo na konci velkomoravské říše. Tzv. malá doba ledová začínající ve vrcholném středověku a ve své druhé fázi dobíhající do 19. století je známá i širokému publiku.

Klimatická minima nastala po letech 1250, 1430 a 1620. Vždy následovaly významné společenské změny – středověká kolonizace, husitské hnutí a třicetiletá válka. Naproti tomu o mezidobí vypovídá už titulek „Dobrý klimatický základ české renesance“. Atlas je seriózní dílo a Václav Cílek je renomovaný odborník. Čtenáře ale lechtá dojem, že skoro vše z dávné minulosti, co se ještě před dvaceti lety vysvětlovalo především změnami ve vlastnictví výrobních prostředků, se teď vysvětluje změnami podnebí. Recenzent Václav Klaus se má na co těšit.

Bílá místa na mapě

Ze středověku se tak přesunujeme do minulosti ještě nestrávené. Právě na ni je čtenář zvědav, neboť znalosti historie od třicetileté války až po druhou světovou mohl načerpat už jinde. A hlavně: Jak se s tím vypořádá atlas, jehož hlavním pracovním nástrojem jsou mapy? Stará anglosaská definice říká, že geografické je to, co lze znázornit na mapě. U válek je to snadné – vyznačit fronty, dobytá města a ofenzivy zvládne každý atlas. Ale jak znázornit na mapě příběh strnulé totality?

Je to skutečně problém, ukazuje se na první pohled. Mapa s titulem „Pronásledování odpůrců totalitního režimu“ zahrnuje de facto jen 50. léta – ukazuje nejtěžší věznice, tábory nucených prací, lokalizaci PTP a internační kláštery. Ale pak už chronologie na mapách končí.

Že by nešlo znázornit normalizaci na mapě? Určitě ano, ale chce to trochu snahy. Když lze ukázat uzavřené bratrské sbory na počátku 17. století, proč by nešlo zachytit pronásledování undergroundu? Seznam památných míst a akcí včetně těch likvidovaných je docela dlouhý – Rudolfov u Českých Budějovic, Rychnov u Děčína, Bojanovice, Postupice, Nová Víska u Chomutova, Hrádeček u Trutnova… A proslulou akci Boháček, zatčení distributorů první várky podpisů Charty 77, graficky zachytila sama StB. To není jen historie, to jsou dějiny.


Eva Semotanová a kol.: Česko – Ottův historický atlas, Ottovo nakladatelství, Praha 2007, 408 stran.


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte