2007-736-mobr-27A.gif
2007–736-mobr-27A.gif • Autor: Respekt

2007-736-vobr-27A.jpg
Fotografie: Tvor, který zapomněl vyhynout. foto PROFIMEDIA.CZ – Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz • Autor: Respekt

Byla to ohromující zpráva. Na indonéském ostrově Flores archeologové v roce 2004 vykopali kosti podivuhodného tvora, kterého popsali jako Homo floresiensis, nový trpasličí druh člověka. Díky popularitě filmové ságy Pán prstenů byl nazván hobitem z ostrova Flores.

Poprask postupně odezněl, ve vědecké komunitě ovšem pokračovala velmi emocionální debata. Padala ostrá slova na adresu nálezců, kteří neprokázali příliš velkou míru odborné erudice. Svou roli hrála i žárlivost: indonéský profesor Sartono, nestor místních paleoantropologů, se cítil ukřivděn a obejit. Intrikoval tedy proti objevitelům, seč mohl.

S hobitem nepočítal žádný ze scénářů evoluce člověka. Chodil po světě docela nedávno, před pouhými 18 tisíci lety. Tedy v době, kdy i neandertálci už vyhynuli a na Zemi měl žít pouze moderní člověk. Ani to však nevysvětluje, proč pokračuje vzrušená diskuse až do současnosti. Jak může jediný nález odborníky tak dlouho iritovat?

Byli neandertálci lidé?

První části hobitova skeletu byly objeveny v červenci roku 2001 v jeskyni Liang Bua. Nalezl je tým archeologů a antropologů z málo známé australské univerzity v Armidale. Jakmile vědci objev zveřejnili, stali se slavnými – doslova přes noc. Bohužel, a o tom dnes není pochyb, tento tým nebyl na tak významný objev připraven. Scházeli v něm renomovaní specialisté a jeho vedoucí Michael Morwood udělal několik závažných chyb.

V honbě za rychlými výsledky, a možná i senzací, Morwood publikoval nekvalitně zpracovaný materiál. Klasifikoval Homo floresiensis na základě povrchní analýzy a své závěry pak ukvapeně několikrát změnil. Zásadní nález nezpřístupnil dostatečně specialistům, což vzbudilo negativní reakci a řadu dohadů o kvalitě materiálu. A konečně: nedohodl se s vlivnými indonéskými odborníky, což nakonec vyústilo v katastrofu. Indonéské úřady naleziště uzavřely a odepřely k němu vědcům přístup.

Článek, který „hobita“ představil světu, sice vyšel ve slavném britském časopise Nature, měl však řadu nedostatků. Ze všeho nejvíc připomínal večerníček ze seriálu A je to!. Již zběžná analýza skeletu trupu a končetin ukázala, že nejde o zbytky jednoho, jak tvrdili autoři, ale nejméně dvou jedinců. Zhodnocení charakteru pánve a končetin bylo zmatené. Velikost mozku Morwood odhadl chybně. A tak bychom mohli pokračovat.

Výsledkem byly zmatky. Vzápětí prohlásil v tisku prof. Henneberg, Polák žijící v Austrálii, že se nejedná o nový lidský druh, ale o takzvaného mikrocefala, tedy jedince s patologickou poruchou, která se u současného člověka projevuje „zakrnělou“ lebkou a velmi malým mozkem. Tím se dostáváme k tomu, proč je objev tak důležitý a co nám o evoluci člověka vlastně prozrazuje. Nejprve se však musíme vrátit do 70. let minulého století.

Tehdy totiž vědci položili základy koncepce jediného lidského druhu, známé též jako multiregionální teorie. O co jde? Všichni známe z učebnic obrázky předchůdců současného člověka: australopitéka, člověka vzpřímeného (Homo erectus), neandertálce a dalších. Multiregionalisté v podstatě tvrdí, že všichni tvorové, kteří přišli po australopitékovi a patří do rodu Homo, tvoří jediný biologický druh, jenž existuje již zhruba dva miliony let. Jinými slovy, člověk vzpřímený a neandertálec spadají do stejné klasifikační „přihrádky“, do níž patříme i my, pozemšťané 21. století. Z toho vyplývá důležitý závěr: moderní lidé se mohli křížit s neandertálci i s Homo erectus.

V 80. letech se však objevuje úplně opačný názor: moderní člověk vznikl před asi dvěma sty tisíci lety v Africe jako zcela svébytný biologický druh. Se starobylými původními druhy člověka se nekřížil, naopak je postupně biologicky i kulturně vytěsnil. Do extrému dovedl tuto teorii britský antropolog Chris Stringer, který dokazoval, že o nějakém křížení současného člověka a ostatních lidských druhů nemůže být vůbec řeč.

A tehdy propuká „válka o neandertálce“. Některé knihy a filmy, které vycházely z teorie vytěsnění, líčily vítězství moderního člověka v těch nejkrvavějších barvách, což odbornou diskusi jen vyostřilo. V zásadě však šlo o problém mnohem obecnější. Byli neandertálci lidé? Je vůbec možné, aby vedle sebe přežívaly dva inteligentní druhy člověka? A proč se nekřížily? Obě strany neustále hledaly argumenty, které by podpořily jejich názor, a proto v 90. letech také „angažovaly“ genetiky. Multiregionalisté genetiky populační a zastánci afrického původu moderního člověka zase genetiky molekulární.

I když multiregionalisté pálili ze všech sil, prvního sladkého vítězství se dočkali „afričané“. Genetici totiž prokázali, že se neandertálci od moderního člověka svou dědičnou výbavou dost podstatně lišili. Výsledky lze chápat tak, že šlo o dva různé lidské druhy, mezi nimiž k významnějšímu křížení nedocházelo.

Právě v tomto okamžiku se objevil hobit. Pro multiregionalisty byl velmi nepříjemným překvapením. Připomeňme, že jej Morwood popsal jako nový a velmi zvláštní lidský druh, což by znamenalo konec teorie, která tvrdila, že jiný lidský druh nikdy neexistoval a dva různé lidské druhy nikdy nemohly žít vedle sebe.

Multiregionalisté proto přivítali, když prof. Henneberg označil hobita za mikrocefala. Teorii o patologické poruše se z jejich strany dostalo až frenetické podpory. Nikoliv samostatný druh, ale postižený jedinec – to byla karta, na kterou vsadili. „Afričané“ však sbírali síly k protiútoku.

Postupně se ukázalo, že stavba těla záhadného tvora vůbec neodpovídala „hobitovi“. „Hobit z Flores“ byl poněkud vyšší a mnohem robustnější, než v Nature publikoval Morwood, takže by mu slušel název „trpaslík z Flores“. O to však tolik nešlo, největší a nejvášnivější odborné diskuse vzbudila lebka a „malinký mozek“. Vyšlo najevo, že mozek byl ve skutečnosti mnohem větší, z 360 kubických centimetrů se zvětšil na více než 400. Měl přitom velmi zvláštní, pro současného člověka netypický tvar. Byl to mozek velmi starobylého, miniaturního (trpasličího) druhu člověka, jehož předci se do Indonésie dostali už na počátku čtvrtohor, tedy téměř před dvěma miliony let.

Lovci obřích krys

Další důkazy se objevily na konci roku 2006 a letos. Tři nezávislé týmy odborníků publikovaly výsledky rozsáhlých studií, které prokázaly, že o mikrocefalii skutečně nemůže být řeč. Hobitova lebka ani tvar mozku neodpovídají žádné dnes známé formě této choroby, právě tak jako kosti končetin a trupu. Mají navíc celou řadu velmi starobylých znaků, které se u moderního člověka nevyskytují.

Zastánci jediného lidského druhu tak postupně ztrácejí půdu pod nohama a nezbude jim nic jiného než vzít celou situaci na vědomí. O tom, že se mýlí, vypovídají i nástroje používané „hobity“. Bezpochyby je vyrobily inteligentní lidské bytosti, ne však současný člověk. Zhotovili je lidé ze skupiny člověka vzpřímeného.

Jak tedy vznikl, jak žil a jak doopravdy vypadal Homo floresiensis? Objevil se minimálně před 100 000 lety, ale spíše mnohem dříve: vyvinul se patrně z předka druhu Homo ergaster, který žil v Africe a Gruzii na samém počátku čtvrtohor, před 1,85 milionu let. Bohužel zatím nelze zjistit, jaké měl Homo floresiensis geny, doposud nalezený materiál takovou analýzu neumožňuje.

Naopak víme, že tvor označený za hobita byl vlastně trpaslík v tolkienovském smyslu, který žil na ostrově Flores v době před 94–13 tisíci lety. Živil se například lovem podobně miniaturních slonů a obřích krys. Velikost jeho mozku proporčně odpovídala raným formám člověka.

Mnohé otázky zůstaly otevřené. Byli všichni obyvatelé ostrova Flores tak malého vzrůstu? Jak moc je nám Homo floresiensis geneticky příbuzný a jak velký měl doopravdy mozek? Vždyť jeden nebo několik málo nálezů nemůže reprezentovat zkoumanou populaci a její proměnlivost. Musíme se tedy obrnit trpělivostí a počkat, jaká překvapení nám přinese budoucnost.


Člověk a jeho předkové

Australopitéci, rod Australopithecus:

žili před 4,2–1,3 milionu let v Africe;

Homo ergaster (někdy popisovaný jako raný africký Homo erectus): žil před 1,85–1,4 milionu let v Africe, Gruzii a možná i na Blízkém východě;

Homo erectus: 1,7–0,1 milionu let – východní a jihovýchodní Asie;

Homo neanderthalensis, člověk neandertálský: 150 tisíc až 25 tisíc let – výhradně Evropa a západní Asie;

Homo sapiens, anatomicky moderní člověk: 200 tisíc let až současnost.



Zrod multiregionální teorie

V 70. letech dvacátého století začali tři relativně mladí antropologové nezávisle pracovat na koncepci kontinuity a výlučnosti druhu Homo sapiens. Američan Milford Wolpoff přišel s koncepcí „jediného druhu“ v evoluci člověka a jeho předků. Začal u našich nejstarších předků, australopitéků, a postupně pokračoval k modernímu člověku. Známý český antropolog Jan Jelínek vystoupil na počátku 80. let s myšlenkou, že od vzniku rodu Homo existoval jen jediný, postupně se vyvíjející druh Homo sapiens. Poukazoval na to, že existence „lidské“ kostry (v protikladu ke kostře australopitéků, která se podobá spíš kostře lidoopů) a pokročilé materiální kultury je jakýmsi jednotícím faktorem a základním argumentem pro existenci jediného druhu člověka. Australský antropolog Alan Thorn pak došel k závěru, že starší lidské populace by se teoreticky mohly křížit s moderním člověkem, a tudíž rod Homo by skutečně mohl být reprezentován jediným druhem Homo sapiens. V roce 1989 přichází Milford Wolpoff, v úzké spolupráci s Alanem Thornem i Janem Jelínkem, poprvé s multiregionální teorií, která zdůrazňuje vysokou genetickou kontinuitu v evoluci člověka vznikající neustálým tokem genů mezi jednotlivými regiony, v nichž se člověk od doby svého vzniku vyvíjel.


Autor je antropolog, přednáší na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte