CocoRosie v říši divů a za zrcadlem

Scéna newyorské Carnegie Hall je hodně velká. O to titěrněji působí dvě sestry, které se v jejím středu přebírají hromadou nástrojů. Jedna právě brnká na harfu, druhá mačká laciné klávesy Casio. S další písní jim přichází pomoci třicet lidí, většinou jsou to jejich známí.

Následující milostnou či snad duchovní píseň s nimi vystřihne mnišský zjev, který vypadá napůl jako žena, šansoniér Antony. Někteří sboristé zapomínají odejít, sednou si na prestižní prkna a poslouchají. Všechny aktéry kvazidomácího večírku sem pozval David Byrne, kurátor koncertů nových osobností pro Carnegie Hall. A ty dvě sestry ve středu scény si říkají CocoRosie.

Najít sestru

Bianca a Sierra Casadyovy už s prvním albem La maison de mon reve (2004) pomohly definovat novou scénu písničkářů, kteří do značné míry ignorují technologický svět. Virtuální sítě nahrazují sítí přátelských spoluprací a výpomocí, ale v jejich komunitě se přes všechnu pozitivitu a snivost už nemalují iluze z věku hippies.

Brnkají a ťukají na hodně nástrojů, na pusu umějí troubit i drtit hiphopové beaty. V dokumentu Věčné děti Davida Kleijwegta je vidět, jak se při domácím zkoušení tisknou rty k mikrofonu – ztělesněná intimita. Nizozemec Kleijwegt, který směl sledovat CocoRosie půl roku, na festivalu Febiofest vyprávěl: „Před kamerou se chovaly naprosto stejně, jako když se nenatáčelo. V…