Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Scéna

Mimochodem

Letiště Ruzyně, terminál 2. Velká odbavovací hala, nablýskaná dlažba, rozsvícené obrazovky s přílety a odlety, přepážky leteckých společností, řada barů a občerstvení, směsice lidských jazyků, barev, fyziognomií.

Fotografie: Jaroslav Formánek. - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
Fotografie: Jaroslav Formánek. - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Letiště Ruzyně, terminál 2. Velká odbavovací hala, nablýskaná dlažba, rozsvícené obrazovky s přílety a odlety, přepážky leteckých společností, řada barů a občerstvení, směsice lidských jazyků, barev, fyziognomií.

Sedím v kovovém křesle a rozhlížím se. Špatně jsem odhadl vzdálenost od centra města i možnosti pražské dopravy, a jsem tu tak o hodně dřív. Letadlo, na jehož pasažéra čekám, ještě neodstartovalo z tisíc sto kilometrů vzdáleného města na Západě.

Pozorování za pár chvil zevšední, tak jako zimní noc za velkými tabulemi skla. Čas od času ji rozřízne majestátně pomalý průjezd rozblikaného vzdušného korábu, podobný malátné myšlence putující pustým mozkem. Nic moc vláštního se neděje. A přece to něco připomíná.

Zpozorním. Další ocas letadla na pozadí temné noci. Náhle se minulost propojí se současností, stejně jako tisíc sto kilometrů odlehlá města. Film totiž končil záběry z veřejného koncertu sboru Choeur d’Air France v největší odbavovací hale pařížského letiště Roissy. Napadne mě a z hlubin zemdleného mozku zabliká vzpomínka.

Osou dokumentu o odvrácené straně obří letecké společnosti byl rozhovor a současně filmový komentář mezi dvěma piloty Boeingu 747 směřujícího na zámořský departement Guadeloupe. V desetikilometrové výšce před panely různých budíků a obrazovek probíral kapitán se svým zástupcem poslední zkoušky Verdiho Nabucca.

Dialogem o hudebních těžkostech a organizačních problémech prolínaly střihy z hektického zákulisí letiště, kde mezi odlety a střídáním směn, pod kritickým dohledem sbormistra, hloučky zaměstnanců v oblecích, uniformách či montérkách prozpěvovaly Verdiho chytlavé árie.

Cizelovaná melodie střídavě zněla z opuštěné kanceláře, konferenčního salonku, šatny nebo podzemní garáže. Komplikované vztahy hudbymilovného personálu z gigantického letiště dokládaly spěšné schůzky v kantýně, rozhovory při přebírání letadel, telefonáty mezi údržbou startovacích ploch a obchodním oddělením, sdělení na partiturách odložených pro posádku v zahraničí, éterem křižující rádiové depeše typu: „Tady Paříž, zdravíme v Singapuru. U nás oblačno, šest stupňů nad nulou. Vzkaz pro kapitána a letušku Simone, zkouška třetí věty zítra v šest večer na smluveném místě. Přejeme šťastný let.“

Film končil záběry na těleso slavnostně oděných lidí prozpěvujících světoznámou operu před davem cestujících, za prosklenými stěnami haly zvolna přejížděly siluety letadel.

Při závěrečných titulcích se naposled ozval hlas kapitána z Boeingu 747. Do monotónního zvuku motorů prohodil: „Náš největší problém bude počet. To je hrozné, každý pořád někde lítá.“

Podívám se na nejbližší obrazovku. Defilují tam vskutku všechna velká evropská města. A letadlo ze západu se blíží.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 10/2007 pod titulkem Mimochodem