Podzim hromadí listí ve tmě, mraky se ženou příliš rychle, vstávám v půl šestý na kávu. „Mami, mami“ z vedlejšího pokoje. Už musím jít. Jsem laický mentor. Jeden z výsledků projektu Šance, součást reintegračního programu, který se zabývá osobami půl roku před propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody a po propuštění. Vítr mě žene na autobusovou zástavku. Jedu s dětmi do školy, s ženami do úřadů, do továren, pročítám „kroky po propuštění“ – manuál mentora.

Tak jo. V metru beru 24, rychle to přelítnu, soustředím se. Vystupuji po schodech, jsem oslněna, nikoho nevidím, otáčím hlavu, nasazuji brýle, snažím se zapálit si cigaretu. Postávám spolu s ostatními a čekáme. Já na vězně-klienta. Jak to vidí? Po sedmi letech – není to slunce ostré a vítr příliš silný? Naše první setkání proběhlo za mléčnými skly šedivé, drátem obehnané budovy zmodernizované věznice. Kde je teď? Lidé s tvářemi i bez nich, v pohybu, v nehybnosti. Ze slunce do stínu a zpátky.

Přichází s nataženou rukou s úsměvem. V teniskách ho snadno dobíhám k autu. Tak co, jaké to je? Nevím, neví. Vyjíždíme z Prahy. Cílem jsou veškeré úřady, které „nám“ pomáhají přežít.

Mluvíme. Teprve teď mi dochází, že namísto radosti přichází údiv, zmatek. A tak se podřizuji rychlosti myšlenek a běháme, hledáme „ty správný lidi“ za správnými dveřmi. Kurátor je na konci chodby, nevím kolikátého patra. Slečna s tikem působí jako by se měla rozpustit, v ostrých slovech ustrnula a odkazuje nás někam jinam (hlavně daleko) – na ÚP a potom – řádně zaevidován může přijít k ní. Mám ale jiné informace, telefonicky si ověřuji správnost postupu u metodické koordinátorky, nemýlím se. Podřizujeme se ale moci a autoritě. Potom se vracíme s náležitým dokladem, ujímá se nás starší žena, o poznání zkušenější, úsečnější, představuji se jako mentorka a svými dotazy ji zneklidňuji, ale to je všechno.

Další nemilé překvapení nám vyráží dech a slova. Můj klient nedostane ani korunu. Při výstupu z vězení obdržel asi 1100 Kč za vykonanou práci tam, a proto není potřebný. Tato částka by teoreticky měla pokrýt výdaje na stravu a bydlení po dobu jednoho měsíce –minimálně, než obdrží sociální podporu a podporu v nezaměstnanosti. Opět vznáším dotaz k fundovaným osobám projektu a dostávám odpověď, že je na uvážení kurátora, zda finanční podporu poskytne, či nikoli. Pro útěchu mu nabídnu tykání a lépe se nám hodnotí proběhlá událost. Pozval mě na kávu, podržel dveře, zaplatil. Z cukrárny, která je tam prý odjakživa, koukáme na budovu jeho školy. Čím jsi chtěl být? Architektem.

Vítr mezitím zesílil natolik, že za okny poletují různé věci, plechy rachotí, stromy se sklánějí a lidé prorážející vzduch lapají po dechu. Napadá mě, že by mohly být ve věznicích vysoké školy, je tam spousta času na studium.

Tak tady je to všechno. Jiné město, jiný úřad. Ó, jásám a snažím se v něm probudit radost, tady je ale hodná paní, plná porozumění a dychtící vědět vše o nás a o projektu, který má těm „zločincům“ pomáhat. Vychází nám vstříc a dokazuje tím, že je to možné. Cítím úlevu a jedeme zpátky, domů. Cestou se ještě zastavujeme u jeho kamaráda, popíjíme další kávu. Stávám se součástí jiného světa. Jsem překvapená naprostou otevřeností, s kterou spolu hovoří v mé přítomnosti a já přestávám vnímat svoji roli. Malá holčička juká zpoza rohu. Co já bych za to dal, prohodí.

Odplouváme po větru, vyskakuji u metra, loučíme se jako kamarádi, něco jsme spolu zažili, tak pozítří. Cítím se unavená, nejistá, zároveň neuvěřitelně obdarovaná životem někoho jiného, nejsem si vůbec jistá tím, kdo dává. Vzpomínám, jak byly odlišné mé představy, když jsem poprvé prošla bránou věznice, a nepochybně se budou měnit dál s každým člověkem.

Vystupuji z metra, čekám na autobus, opodál, abych dokončila pracovní den telefonními hovory, ještě kupuji pár banánů od Vietnamců, pozoruji jejich holčičku, jak jezdí na tříkolce kolem stánku na autobusové zastávce, ve tmě, ve větru. Poslední etapa cesty, zírám do tmy a vidím svůj odraz. Klopýtám neosvětlenou cestou, skrz stromy září okna, otevírám dveře – „mami, mami…“.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte