2006-1599-mobr-10B-Ogulsapar-Muradova.gif
2006–1599-mobr-10B-Ogulsapar-Muradova.gif • Autor: Respekt

2006-1599-vobr-10B-Ogulsapar-Muradova.jpg
Fotografie: Za deset minut odsouzená, za dva týdny mrtvá. – Autor: Archiv • Autor: Respekt

Úmrtí novinářky Muradové je klasickým případem vraždy nepohodlného člověka diktátorským režimem. Otázka zní, proč to svět Turkmenistánu trpí.

Ogulsapar Muradová (58) pracovala pro Rádio Svoboda, jediný nezávislý zdroj informací v současném Turkmenistánu. Tak jako její kolegové před několika měsíci, kteří si však po několika dnech arestu „dali říct“, byla nejdříve zastrašována. V červnu ji zatkla tajná služba a obvinila ji z „nezákonného shromažďování informací za účelem záměrného vyvolávání nespokojenosti mezi obyvatelstvem“ a „předávání materiálů občanům cizích zemí“. Pro jistotu jí přidali nedovolené ozbrojování, za něž 25. srpna vyfasovala v deset minut trvajícím procesu šest let vězení. Po dvou týdnech výkonu trestu přišla příbuzným zpráva, že Muradová skonala následkem špatného zdravotního stavu. Při přebírání těla ale příbuzní zjistili, že má na čele ránu sekerou i další zranění. Přístup nezávislému odborníkovi ovšem úřady nepovolily.

Škola hrou

V Turkmenistánu – na rozdíl od sousedního Uzbekistánu a Tádžikistánu – nejde o klanovou oligarchii, nýbrž o čistou diktaturu jednoho muže, velmi podobnou systému stalinskému. Z bankovek, mincí, billboardů i soch shlíží nejvyšší muž ve státě, doživotní prezident Saparmurad Nijazov alias Turkmenbaši – otec všech Turkmenů. Po něm či po příslušnících jeho rodiny se dnes jmenuje zhruba třetina všech obydlených míst v zemi a většina kolchozů a fabrik. Děti se musí ve školách povinně učit Ruchnamu, což je Turkmenbašim sepsaný recept na správný život. Turkmenbaši dominuje i vysílání všech tří státních, a tedy i v zemi existujících televizních kanálů.

Právě v televizi spatříme neuvěřitelné věci. Například jak Turkmenbaši řídí zasedání kabinetu jako učitel ve škole, vyvolává jednotlivé ministry a zkouší je z pasáží Ruchnamy. Donekonečna byl ukazován šot, kdy Turkmenbaši vysvětlil francouzským investorům, že silnice se přes kopečky nemá stavět oklikami podle reliéfu terénu, ale přímo, neboť se tím ušetří.

Běžná životnost ministra je dva až tři roky, pak přichází obvinění z kriminálních deliktů typu korupce a zpronevěry (jen zřídka však bezdůvodně) a dotyčný je zhruba na deset let vsazen do vězení, odkud může být na zásah prezidenta zase vytáhnut nahoru… Zacházením s úředníky si nejvyšší muž ve státě chce udržet popularitu mezi obyvatelstvem. Dalším fíglem jsou pravidelné roční amnestie – dostat se za nějakou banalitu do kriminálu je poměrně snadné, omilostnění z pera Turkmenbašiho ještě snadnější. Občané se také těší výhodám ve Střední Asii neobvyklým. Státní zaměstnanci berou v přepočtu deset tisíc korun měsíčně, přitom je levno – benzin za haléře, voda, plyn a sůl zadarmo.

O politice se nemluví

Za pakatel jsou například letenky, ne každý ale může létat do zahraničí, neboť stejně jako v dobách SSSR potřebuje zvláštní povolení. To je druhá strana mince: Turkmenbaši například už před šesti lety zavedl přísné kvóty na vysoké školy a velkou část fakult zrušil, protože země prý nepotřebuje pouze vzdělané lidi. Nevoli vzbudil i zákon o omezení lékařské péče (do nemocnic byli v rámci šetření nasazeni vojáci) nebo zrušení důchodů (o své rodiče se podle turkmenské tradice má postarat potomstvo).

Projevit jakýkoli nesouhlas s režimem znamená velké problémy. Opozice v zemi neexistuje, částečně dožívá ve vězení, v cizině nebo anonymně – bez jakékoli pozornosti okolního světa jako v případě Muradové – skončila kdesi pod karakumskými písky. „Jestliže se u nás v Uzbekistánu dá mezi přáteli nezávazně tlachat o politice, v Turkmenistánu je něco takového vyloženě nebezpečné,“ srovnává obě země učitel Žoldošbek z uzbeckého Nukusu na základě zkušeností z příhraničního styku. Pocítili to i příslušníci Turkmenské helsinské skupiny Amankurban Amanklytčev a Sapardurdy Chadžijev, souzení spolu s Muradovou. Dostali sedm let a ministr státní bezpečnosti Geldymuhamed Ašírmuhamedov z nich udělal vysoce nebezpečné plánovače státního převratu ve spolupráci s exilovými opozičníky a zahraničními diplomaty.

Proč to svět Turkmenistánu trpí? Odpovědi se v dostupných pramenech hledají těžko. Svou roli mohou hrát obrovské zásoby plynu a ropy, potenciálně levnějších než ruské suroviny. Nebo i strategická poloha v blízkosti Íránu i Afghánistánu a snaha Američanů nerozházet si to dopředu se slibným spojencem.

Autor působí v agentuře Daroga.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte