Mimochodem

Vše podstatné jsme domluvili cestou tramvají z Výtoně k Národnímu divadlu. Onu dusnou letní neděli proto nezbývalo než dle plánu čekat v hospodě na konci vesnice Nová Bystrica pod Kysuckými Beskydy. Mezi stoly se tam potulovala slepice a jednooký dělník, který sváděl pohlednou blondýnu jazykem ztěžklým borovičkami a Kriváněm vytetovaným na propadlé hrudi. V televizi běžela česká pohádka namluvená slovensky a štamgasti vychvalovali poslední Vladkovy iniciativy. Psal se rok 1996 a na Slovensku vrcholila éra mečiarismu.

Seznámili jsme se kdysi dávno u smaženého sýra. Už jsem měl talíř dávno prázdný, ale on prvním soustem nabodnutým na vidličce doprovázel svůj verbální vodopád jako dirigent orchestr. Byl totiž neuvěřitelně erudovaný, sečtělý i upovídaný. Fascinovaně jsem ho pozoroval. Kulatý černý klobouk, hustý plnovous, černé sako, pronikavý pohled, v němž to šibalsky jiskřilo. Jako haličský chasid, jemuž radost z plného života nemůže nikdy nic zkazit. Ani tehdejší policejní šikana, vyhazovy z práce či existenční mizerie za podpis Charty, aktivitu ve VONS nebo v uměleckém světě undergroundu. Natož studený smažák.

Do hospody přišel ve smluvenou dobu, a tak jsme vyrazili. Zpočátku to byla příjemná procházka. Avšak v polovině pochodu se pěšina strmě zvedla, navíc se strhla bouře. Do prudkého kopce jsme lezli po čtyřech mezi proudem bláta, kamení a vody. „Pozor na neviditelné strkače, útočí…