0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře18. 4. 20063 minuty

Ve hvězdách

Když tragicky zemře tvůrčí člověk v plné práci a v nejlepších letech, je to osudová nespravedlnost. Dokumentarista Pavel Koutecký skončil nešťastnou náhodou v půli cesty a nikdo za něj její zbytek ujít nemůže. Přitom právě on přemýšlel o každém kroku a jeho filmy nevznikaly náhodně. Směřovaly k finále, které mělo vytvořit celek, a ten teď zůstal torzem.

  • Autor: Respekt
Fotografie: Režisér Koutecký: Kronika zůstala torzem. • Autor: Respekt
Fotografie: Režisér Koutecký: Kronika zůstala torzem. • Autor: Respekt

Když tragicky zemře tvůrčí člověk v plné práci a v nejlepších letech, je to osudová nespravedlnost. Dokumentarista Pavel Koutecký skončil nešťastnou náhodou v půli cesty a nikdo za něj její zbytek ujít nemůže. Přitom právě on přemýšlel o každém kroku a jeho filmy nevznikaly náhodně. Směřovaly k finále, které mělo vytvořit celek, a ten teď zůstal torzem.

Pavel začal natáčet v okleštěných podmínkách v půli osmdesátých let a brzo po listopadu 1989 bylo jasné, že jeho ústředním tématem je veřejný prostor viděný z mnoha úhlů. Točil noblesní snímky o vědeckých objevech a moderním umění, cestopisy, zajímal se o svět lidí s handicapem, ale hlavně se v devadesátých letech v Nadaci Film & Sociologie našel jako kronikář polistopadového Československa. Proto nejbolestnějším nedodělkem zůstane jeho životní projekt, patnáct let sbíraný materiál o Václavu Havlovi, připravený v těchto dnech k sestřihu – po mnoha letech tahanic. Pro seriózní dokumenty, jaké točil Pavel Koutecký, prostě v České televizi dlouho nebylo místo. Nejsou dost senzační, jsou jenom dobré.

Kdybychom si promítli všechny jeho filmy, dozvěděli bychom se o Africe, vážné hudbě, Josipu Plečnikovi, lidech s Downovým syndromem či proměnách české mentality. O něm samotném bychom se ale nedozvěděli nic. Na rozdíl od mnoha kolegů se Koutecký nikdy sám necpal před kameru a nebyl sebestředný. Jenom pozoroval, ukazoval, co viděl, a věřil, že autorství je v dokumentu zakotveno už tím, kam postavil kameru a kterou část výpovědi ponechá v sestřihu. Uměl odhadnout téma a počkat si, až něco vydá. Někdy se k tomu propracoval sám, jindy po dlouhých rozhovorech. Byl prostě oddaný tématu, a proto jeho filmy zůstaly živé. Třeba Zánik Československa v parlamentu nebo časosběrné portréty polistopadových veřejných osobností Po roce a opět po roce jsou dnes zajímavější než v době svého vzniku. Schopnost točit dokumenty, které nešokují, ale také nestárnou, z něj časem udělala úctyhodnou instituci.

Forma jeho filmů byla krystalicky čistá a dokonalá. Byl ironik, ale ponechával divákovi prostor pro vlastní názor. Očima Pavla Kouteckého pozoroval českou realitu někdo hotový a dospělý. Ale měl skutečně od svých témat potřebný odstup? Dívat se na svět hledáčkem kamery je divný pocit – z někoho udělá voyeura, z jiného manipulátora. Pavel Koutecký, pozitivní a věcný člověk, zdánlivě démona v kameře držel pod kontrolou. Přesto právě on díky němu skončil a zřítil se z výškové budovy při natáčení, když hledal zajímavý záběr. Je velká škoda jeho i všeho, co už nenatočí.

Reklama

Autorka je spisovatelka.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].