Měl jsem vždycky pochybnosti o tom, zda Vladimír Hučín byl žalován a souzen spravedlivě. Hraničily s jistotou, že pan Hučín byl v kraji pronásledován spřaženým společenstvím starých struktur. Na jedno z blížících se soudních jednání jsem před lety upozorňoval veřejnost dopisem v Lidových novinách. Zároveň jsem měl vždycky více než pochybnosti o účinnosti metod, které pan Hučín volil v boji proti minulému režimu.

Chápání minulosti

Jako signatář Charty 77 jsem dával přednost nenásilným, nicméně vždy veřejným metodám kritiky režimu a odporu proti němu, tj. takovým, které měly šanci získat na svoji stranu co možná nejvíce lidí. Izolované pokusy v ilegalitě působících (například ozbrojujících se) jednotlivců jsem právě z těchto důvodů pokládal za vysloveně kontraproduktivní. Obával jsem se, že kupříkladu vyhození sochy Klementa Gottwalda do povětří nebo dekonspirace fízla formou výbuchu u jeho dveří může přinést uspokojení jen těm či tomu, kdo se pro ně rozhodnou. Je to však, řečeno hantýrkou politologie, jednání toliko expresivní (cíl a prostředek při něm splývají, protože jde především o sebevyjádření a o vnitřní uspokojení z takového sebevyjádření) na rozdíl od jednání instrumentálního (jež usiluje o dosažení cíle, který není identický s použitým prostředkem, a jednající a jeho pocity ustupují do pozadí).

Přesto, položme si otázku, jestli mohly být násilné metody odporu vůči minulému režimu účinné. Po roce 1968, kdy celý sovětský blok ústy…