Mimochodem

Za mého dětství bývali rodiče o Silvestru někde na flámu. Já jsem zatím doma poslouchala z rádia socialistické estrádní šprýmy, bylo mi velmi smutno a věřila jsem, že se někde beze mne odehrává úžasná slavnost. Později jsem o Silvestru hleděla na televizi s jinými dětmi a někdo malý řekl, že by chtěl také být na té skvělé televizní party. Nejstarší mu odpověděl: Ty jsi vůl. To se přece natáčelo v červenci a všichni se tam radovali za peníze. A ten malý byl smutný, protože tohle nechtěl slyšet.

Pak už jsme na Silvestra směli ven s kamarády, jenže málokomu to dalo víc než otravu alkoholem. Skvělá slavnost se zase odehrávala jinde, ale člověk se nevzdával naděje, že ji najde. A pak čas běžel a bylo třeba na Silvestra odkládat malé děti u rodičů, zamávat křídly a vyrážet za ní do světa, ale to nejlepší vždycky někam unikalo. A tak jsme zmateně protěkali noci po silvestrovských večírcích a ráno jsme si roztřeseni kocovinou a zklamáním vyzvedávali děti.

Je nový rok 2006, tři hodiny ráno a já se probíjím přes Karlův most. Vypadá jako při invazi Švédů za třicetileté války, je posetý střepy a opilcům zbývá ještě mnoho pyrotechnické munice. Mým jediným novoročním přáním je dostat se zaživa domů. Ani letos jsem tu skvělou slavnost nenašla a tuším, že ji nenajdu nikdy. V naději mne udržuje hlavně vědomí, že stamiliony obyvatel zeměkoule ji této noci hledají taky, a stejně nerozumně. Kdyby teď přiletěly mimozemské bytosti a pozorovaly globální silvestrovské veselí, řekly…