2005/8

Začal platit Kjótský protokol o boji proti globálnímu oteplování. V západních Čechách vykvetly sněženky. Léčbu a eventuální úkryt před vyšetřovateli své země přijel do Karlových Varů hledat bývalý ukrajinský prezident Leonid Kučma. Současný český prezident Václav Klaus odjel do Arábie. Dohodli jsme se, že pokud já budu zastávat vysokou ústavní funkci, tak ona předá svou firmu do rukou renomované advokátní kanceláře, vysvětlil premiér Stanislav Gross, jak to bude dál s podnikáním jeho ženy, která v poslední době nedokázala věrohodně vysvětlit finanční pozadí některých svých obchodů, a vzniklo podezření, jestli náhodou se svými podezřelými společnicemi kolem erotického klubu Escade nepere špinavé peníze.

Maďarský filmový týden je nejlépe zorganizovanou přehlídkou domácí kinematografie v postkomunistické Evropě. Letošní ročník, který proběhl v Budapešti počátkem února, navíc ukázal, že zdejší film prochází pozoruhodnou proměnou.
Příčinou je tzv. filmový zákon, který Maďaři loni v květnu přijali jako první stát postkomunistické Evropy. Norma chce přitáhnout do výroby filmů více peněz ze státního i soukromého sektoru. Producenti a sponzoři, kteří investují do filmu, získali výhodné možnosti daňových odpisů a subvencí, státní podpora domácí kinematografie vzrostla dokonce desetinásobně. Dva hlavní podpůrné fondy tak loni rozdělily filmařům v přepočtu přes 240 milionů korun. Pro srovnání: ve stejně velkém Česku šlo ze státního fondu na kinematografii loni jen 68 milionů korun. Nových lákadel filmového podnikání využili v Maďarsku i soukromníci – během půl roku investovali do výroby filmů 85 milionů korun.

„Rádi se pohybujeme na hranici špatného vkusu,“ říká kytarista německé metalovo-industriální kapely Rammstein. Po dlouhé době se o vkusu této kapely bude moci na vlastní kůži přesvědčit i zdejší publikum. Rammstein, současná nejslavnější německy zpívající skupina, rozehraje svou teatrální pyrotechnickou show toto úterý v ostravské ČEZ Aréně. Jako předskokani vystoupí Apocalyptica – metalová cella z Finska.

Příběhy obyčejného šílenství scenáristy a režiséra Petra Zelenky se hrají v pražském Dejvickém divadle už nějaký ten pátek, nyní se autor rozhodl je převést do filmové podoby. Hlavní roli muže, jemuž se život postupně vymyká z rukou, ztvárňuje herec Ivan Trojan. Podobně jako ve svých předchozích opusech Knoflíkáři nebo Rok ďábla si i tady Zelenka libuje v bizarnostech a absurdních situacích: hrdina Petr, jemuž se postupně zhroutí kariéra leteckého navigátora, za úplatu coby voyeur sleduje sousedy při sexu, jeho matka má jakousi charitativní úchylku a nutkání zásobovat celý svět balíky s obnošeným šatstvem. Film chce humornou formou pojednávat o vztazích a lásce. Premiéra se koná tento čtvrtek 24. 2.

Zajímavá díla čtyř českých výtvarníků střední generace je možné shlédnout na výstavě nazvané A na co myslíš ty v Galerii hlavního města Prahy na Mariánském náměstí). Petra Nikla (viz foto), Tomáše Císařovského, Antonína Střížka a Jana Mertu spojuje podle kurátora expozice Marka Pokorného téma paměti. Všichni „vytrvale malují, domýšlejí a rozvíjejí svá východiska z 80. let“, říká Pokorný a dodává: „Navíc je pro mne tato sestava autorů jakousi generační šifrou – jsou narozeni v rozmezí deseti let (1952–62) a jejich dílo se váže ke zkušenostem ze světa, který už autoři narození po roce 1965 nezakusili.“

Na státní úrovni jsou sice vztahy mezi Němci a Čechy nebývale solidní, veřejné mínění však na obou stranách občas propadá obavám, nedůvěře, ba dokonce nevraživým stereotypům. Pro knihu Josefa Škrábka Včerejší strach se obtížně hledá tematická přihrádka, neboť od velké historie volně přechází k osobním historkám a žánrově těká mezi výkladem, esejem a beletrizovanými memoáry. Právě tím však ukazuje, jak komplexní je česko-německá problematika. Autor, který pochází z Valče na Karlovarsku, poutavě vylíčil svou osobní verzi dějin, která jistě není vědecky objektivní, může však být lidsky přijatelná pro Čechy i Němce. O prvním vydání knihy jsme už před časem referovali, nyní přichází Vyšehrad s druhou, podstatně rozšířenou verzí.

„Vše, co jste chtěli vidět na nezávislé divadelní scéně a minulý rok jste to nestihli“ – tímhle všeříkajícím podtitulem se prezentuje přehlídka Malá inventura, která proběhne tento týden od středy do neděle (23.–27. 2.) v pražských divadlech Alfred ve dvoře, Univerzální prostor NoD a Archa. Kdo si chce udržet přehled o divadelním dění, neměl by si ji nechat ujít.

„Víte, proč velbloud nemá parohy? Jednou k němu přišel jelen a půjčil si je na oslavu. Prý že je hned druhý den vrátí. Ale nevrátil,“ vypráví stařičký pastevec a nakládá na svého dvouhrbého přítele trochu roští. Bajka tvoří předehru k okouzlujícímu mongolsko-německému snímku Příběh o uplakaném velbloudovi, jenž u nás nedávno zazářil na festivalu Dny evropského filmu a nyní vstupuje do kin. Sugestivní film ze života pastevců v mongolské poušti Gobi se pohybuje na pomezí dokumentu a hraného filmu a ukazuje, jak staré rituály dokáží probouzet mateřskou lásku.

Díla některých umělců nepřitahují zájem publika ani tak svými estetickými hodnotami, ale spíš jako relikvie pozoruhodných osudů. Vincent van Gogh si v každém svém obrazu vždy znovu řeže ucho, Goya flirtuje s nahatou vévodkyní, Slavíček sahá po revolveru. Jenže legendy či anekdoty, jež v populárnějších výkladech umění slouží jako literární klíče k výtvarným šifrám, mohou odvádět pozornost od podstaty. Dnes už se například stává zjevným, že Vladimír Boudník značně přesahuje roli, kterou mu přisoudil Bohumil Hrabal v historkách o „něžném barbarovi“. Není ovšem zdaleka jisté, zda by o něm širší veřejnost bez textů oblíbeného spisovatele vůbec věděla. Vztah mezi umělcovým osudem, jak jej zachycuje legenda, a dochovaným dílem, jež lze rozvěsit ve výstavních síních, je spletitý i v případě Aléna Diviše (1900–1956), malíře, jenž byl za života opomíjen a podceňován, zemřel v bídě prakticky neznámý a dodnes se obtížně zařazuje do schémat českého moderního umění. Jeho pozůstalost objevil v druhé polovině šedesátých let historik umění Jaromír Zemina, za normalizace se však zprávy o nevšedním díle a osudu šířily jen skrytě, a když mu na podzim 1989 konečně uspořádali první větší výstavu, zastínily ji politické události. V následujících letech se Diviš sice dočkal uznání, ale teprve nynější velká výstava v pražském Rudolfinu zřejmě ukáže, do jaké míry je fascinující výpověď jeho díla nadčasová.

Více než jedna miliarda lidí na světě je tak beznadějně chudá, že jí k přežití do zítřka musí postačit jeden jediný dolar. Bohatší část světa zároveň zná recept, s jehož pomocí může extrémní bída zmizet během jediné generace. Podle profesora na Columbia University Jeffreyho Sachse se takový zázrak navíc dá pořídit docela lacino.

PETER KRENICKÝ (na snímku s kolegou Jánem Lemešem u zdi rozestavěného kostela) se narodil roku 1956 v Ďačově na Slovensku. Po studiu řeckokatolické teologie v Bratislavě působil jako kněz v Levoči, Prešově a Staré Ľubovni, poté se rozhodl pro misionářskou dráhu. Absolvoval příslušnou školu v Polsku, rok strávil v osamocení v klášteře. Od roku 1991 působí jako misionář na Zakarpatské Ukrajině. Slouží tu řecko i římskokatolické mše, jako děkan spravuje 36 farností nejrozsáhlejšího tamního okresu, obnovil nebo vybudoval 17 kostelů, charitní pečovatelskou službu, usiluje o zřízení lycea. Od roku 2002 vede projekt „Adopce na dálku“, jehož cílem je podporovat vzdělávání místních dětí. Adoptivní rodiče tak díky němu našlo už přes 800 ukrajinských dětí.

Z rostoucí armády mládeže, která tady každoročně obléhá vysoké školy, se čím dál víc zájemců hlásí na regionální univerzity. Otázka, jak mezi těmi školami rozeznat dobré od špatných, proto nabývá na významu. Tady je pokus o možného průvodce.

Slováci mají novou zábavu – prohlížet si na internetu seznamy agentů Stb. Zveřejnil je Ústav pamäti národa a jméno, adresu, rodné číslo a krycí jméno agenta si můžou, stejně jako je tomu v Čechách, zjistit všichni. Svůj osobní svazek si může kdokoli vyzvednout kompletní – tedy bez začernění jmen třetích osob, jak je tomu v ČR. Taktéž historici mají k svazkům neomezený přístup. Se zveřejňováním začal Ústav pamäti národa loni 17.listopadu a od té doby neutuchá zájem veřejnosti – každou chvíli totiž novináři v některém z tisíců stran nacházejí jméno nějakého politika, vědce či církevního hodnostáře.

Krátce po volbách ovládlo zprávy z Iráku opět násilí. Koncem minulého týdne, v předvečer hlavního šíitského svátku ášúrá, si výbuchy před šíitskými mešitami v Bagdádu vyžádaly přes tři desítky mrtvých. Únosy, přestřelky a výbuchy jsou hlášeny i z dalších částí země. Nedávné parlamentní volby jsou přesto obrovským úspěchem. Nejen to, že se vůbec konaly, ale i to, že se vzápětí rozjel víceméně standardní politický proces – jejich výsledky všichni přijali a začalo dohadování o nové vládě.

Severoamerická Národní hokejová liga (NHL), cirkus s ročními příjmy převyšujícími dvě miliardy dolarů (jedna dvacetina příjmů českého rozpočtu), se definitivně zadrhl. Šéf NHL Garry Bettman minulou středu oznámil, že nejslavnější hokejová soutěž na světě nezačne. Zatím pouze jednou neměla trofej pro vítěze – slavný Stanley Cup – svého majitele. Bylo to v roce 1919, kdy byla zrušena finálová série kvůli epidemii španělské chřipky. Tentokrát ale hokejisté za celou sezónu nevyjeli ani jednou na led a navíc na tom někteří majitelé klubů ještě vydělali.

Problémy premiéra Grosse s podezřelým majetkem a podnikáním jeho ženy ani zdaleka nekončí. Naopak, z nově objevovaných informací je jasné, že rozplétání tohoto příběhu ještě pořádně nezačalo. A že může přinést opravdová překvapení. Podle veřejně dostupných dokumentů, které má Respekt k dispozici, Libuše Barková při ručení za bankovní úvěr pro Šárku Grossovou podváděla. Navíc přibývají důkazy, že paní Barková není jen pronajímatelkou domu pro nevěstinec Escade, ale přímo majitelkou tohoto nevěstince. To zásadně posiluje už tak velké podezření, že se společný mnohamilionový projekt dvojice Grossová-Barková opíral o špinavé peníze. Takže premiér a jeho žena mají co vysvětlovat i poté, co se Šárka Grossová uvolila dočasně předat svůj byznys do správy prozatím neznámé advokátní kanceláře.

Zdeněk Altner se stal jedním z nejznámějších právníků v zemi. Poté co premiér Gross minulý týden přiznal, že mu jeho strana dluží čtyři sta milionů korun. Advokát vyhrál pro sociální demokracii před pěti lety nad státem Lidový dům a s vládnoucí partají se soudí o své astronomické palmáre. Zatím úspěšně. Soud mu již – i když nepravomocně – přiřkl koncem loňského roku prvních 119 milionů korun. Advokát však současně čelí kárné žalobě stavovské komory: podle ní zneužil tísně svého klienta a sjednal si nemravně vysokou odměnu. Mnohem zajímavější než spor s ČSSD je však samotný příběh advokáta Altnera, který poodhaluje i temná historická zákoutí vládnoucí strany.

Dokud šlo ještě o tragikomické okolnosti půjčky Stanislava Grosse na koupi luxusního bytu, zůstávali koaliční partneři ČSSD na straně předsedy vlády. Jenže na přelomu předminulého a minulého týdne začal dostávat jasné obrysy příběh, který Grossův nevyjasněný dluh za byt co do závažnosti hravě přebije.

Jak se bude jednou hodnotit středa 16. února 2005? Možná jako důkaz zeleného přehánění a možná naopak jako nesmělý pokus odvrátit katastrofu. Uvidíme. Zatím si ji můžeme zaškrtnout jen jako den, kdy začal platit Kjótský protokol o omezení skleníkových plynů. A každopádně – oslavy se zatím nechystají.

Česko zase jednou zažívá vzrušující událost: v přímém přenosu a na očích všech občanů testuje funkčnost svého politického systému. To je zřejmě hlavní zpráva z kauzy premiéra Stanislava Grosse, jejíž různé obdoby můžeme sledovat v mnoha zemích blízkého i vzdáleného zahraničí. V samotném příběhu tedy nejde o nic výjimečného. To, oč tu běží, je otázka, jak z této konkrétní situace vyjdeme.