Mimochodem

Polský institut v Praze jsem málem nenašel. Vchod nebyl označen, neboť nápis by prý podle magistrátu narušil starobylý ráz Královské cesty. Dům je vskutku pamětihodný, za Karla IV. patřil italskému botanikovi Angelovi, u nějž bydleli tak význační hosté jako Francesco Petrarca nebo Cola di Rienzo. Ani to zde není připomenuto, zato jméno vídeňského klenotníka, který si tu před pár lety pronajal krám, zaručeně nikdo nepřehlédne.

V Institutu začínala další z výstav, které prezentují vždy jednoho polského a jednoho českého umělce. Tentokrát se tu sešli gdaňský malíř Henryk Czesnik se sochařem Petrem Císařovským. Oba mají smysl pro krásu surovosti. Obrazy na vlnité lepence chtěly připomínat počmárané zdi někde ve sklepě, sochy zas železné harampádí, jenže pod gotickou klenbou Matěje Rejska musela obě díla přiznat, že se hlásí k dějinám nejvýsostnějšího umění. Čtyřiapadesátiletý Czesnik, legenda polského uměleckého undergroundu, na vernisáži prohlásil, že v Praze dosud nebyl a že tak pěkné město ještě neviděl, i když s výstavami projezdil celý svět. Napadlo mne, jak by se mu tady asi líbilo před dvaceti lety. Tenkrát uličky Královské cesty, o níž věděli jen zasvěcení, tenkrát vyhlížely jako zpustlé předsíně sklepních doupat - přesně v duchu jeho poetiky.

Cestou na tramvaj jsem si prošel kus hlavní turistické tepny. Výklady s ruskými matrjoškami magistrátu zřejmě nevadí. Na dohled Karlova mostu jsem pocítil, že tu něco důležitého chybí. Meissnerův antikvariát! Ve…