2005/3

Tento týden uplyne 75 let od chvíle, kdy v Praze přišel na svět Zbyněk Fišer, později známý básník a filozof s pseudonymem Egon Bondy. Jeho neoficiální sláva sílila od počátku 50. let, dosáhla vrcholu v letech sedmdesátých, zeslábla v druhé polovině 80. let a nakonec pohasla po listopadu 1989, kdy nad ním mnoho lidí udělalo kříž. Co vlastně Egon Bondy znamená pro českou kulturu?

Ještě dnes, šedesát let po osvobození Osvětimi, se občas objevují neznámé fotografie holocaustu. Důvody, proč na své zveřejnění čekaly celá desetiletí, jsou různé. Jeden obzvláště zajímavý se skrývá za příběhem Henryka Rosse, autora snímků z židovského ghetta v polské Lodži, které byly poprvé zveřejněny až v létě loňského roku. Po knižním vydání v Británii a několika prezentacích ve Francii nyní Rossův cyklus Lódź Ghetto Album vystavuje pražská Langhans Galerie.

S Antonínem Klimkem (1937–2005), pochovaným minulý pátek v Praze, odešla neobyčejně vlivná a rázovitá postava českého psaní o historii. Starý pán vyhlížel jako převtělení Buffalo Billa, a když se účastnil nějakých anket, tak v nich vykládal, že doma na počítači hraje „akční střílečky“ a relaxuje při poslechu techna. Před listopadem pracoval v archivech, po něm psal studie a knihy, v českých poměrech nezvykle osobité. Vynalezl si vlastní styl, v němž mohl povědět, co chtěl, a jeho práce působily pozdvižení. Zejména dvousvazkový Boj o Hrad, jeho nejznámější dílo.

PAVEL CHODOUNSKÝ se narodil v roce 1922 v Sedlčanech. Po vystudování střední zemědělské školy v Táboře začal hospodařit na renesanční tvrzi v Křepenicích. V roce 1942 ho odtud vyhnali Němci, v roce 1948 komunisté a svůj majetek, značně zdevastovaný, dostal nazpátek až na začátku 90. let díky restituci. Od té doby rekonstruuje tvrz a společně se svým vnukem hospodaří na třech stech hektarů polí. Pavel Chodounský má syna a dceru, osm vnuků a čtyři pravnuky.

Ještě nikdy se nepořádaly tak velké sbírky pro lidi v nouzi jako teď pro oběti tsunami. Vzhledem k množství věnovaných peněz, nasazení stovek organizací a desítek světových vlád se mluví o největší humanitární akci v dějinách. Tady je zpráva, jak něco takového zatím vypadá přímo na místě, jemuž je pomoc určena.

Více než tři roky po útocích na New York a Washington to vypadá, jako by se teroristům podařilo zasadit úder hlouběji, než doufali. Pocit, že jimi řízená letadla se probourala až k samotným základům amerického smyslu pro spravedlnost, sdílí stále více lidí. Jejich obavy ještě zesílily poté, co George Bush minulý týden jmenoval ministrem spravedlnosti Alberta Gonzalese, jednoho z otců nechvalně proslulého protiteroristického vězení na Guantánamu, jehož existence připravila USA v očích světa o morální prestiž.

„Budeme mít demokracii. Budeme první Arabové, kteří to dokázali, a ještě k tomu v podmínkách okupace,“ říká Walíd Hasan z palestinského ministerstva hospodářství. Naděje a opatrný optimismus byly kolem 9. ledna cítit na palestinských územích téměř všude. Naděje pohasla brzy – ani ne týden po volbách se vše vrátilo do starých kolejí. Radikálové odpálili bombu u izraelského kontrolního stanoviště a zabili šest lidí. Izrael následně uzavřel pásmo Gazy a vrtulníky bombardovaly pozice extremistů.

Česká republika se dostala do prekérní situace. U našich sousedů v Rakousku a Německu funguje elektronické vybírání mýtného za průjezd kamionů, které jízdu prodraží. Zahraniční dopravci proto volí co nejdelší cestu přes Česko, po vstupu do EU a pádu celních bariér se zvýšil provoz kamionů v tuzemsku zhruba o padesát procent. Nově zavedené mýtné v Německu jej podle odborníků zvedne až o dalších dvacet procent. Vláda se proto minulý týden rozhodla, že od půli příštího roku bude zavedeno elektronické mýtné pro automobily nad sedm a půl tuny i u nás.

Letošní zima přinesla jednu novinku. Lidé se vrátili k uhlí. Elektřina a plyn, na které s masivní podporou státních miliard přešli v minulých letech, jsou totiž čím dál dražší. Především venkov tak revoluce v „čistém vytápění“ teprve čeká. Ale někde s ní už začali.

Otazníky kolem policejního týmu Mlýn se týden po odhalení jeho existence spíš zvětšují, než abychom měli víc jasno. Podezření na skupinku policistů pracujících nelegálně proti politickým oponentům premiéra Grosse je dnes stejně pravděpodobné jako možnost, že se „odhalením“ Mlýnu snaží několik vysoce postavených osobností z policie a politiky zamést stopy svých nekalostí a udržet si volnou cestu k moci.
Když Hospodářské noviny zveřejnily minulý týden zprávu o speciálním policejním týmu Mlýn, vypadalo to na přehledný skandál. Tajná jednotka podřízená ilegálně přímo ministrovi jako by potvrzovala obavy ze zneužití moci, které je vůči zdejší policii slyšet přinejmenším poslední rok. Tisk naznačoval možné angažmá Mlýnu ve sběru informací na premiérovy politické rivaly, což podbarvovala informace, že se Gross scházel s jeho členy konspirativně po hotelích. Právníci a politici na stránkách novin mluvili o protizákonném postupu ministerského předsedy a Gross sám nedokázal existenci týmu srozumitelně vysvětlit.

Zatím jsou to jen ojedinělé hlasy, ale ozývají se nezávisle na sobě z různých koutů země: V naší čtvrti nechceme nový domov důchodců. Proč se ale lidé bouří proti spoluobčanům, kteří se odlišují jedině věkem?

Jedna z nejvýraznějších figur sociální demokracie na sebe znova upozornila předminulý týden – to když se bývalý námořník a boxer Jaroslav Foldyna (44) málem popral na krajské konferenci a pak se překvapivě vzdal pozice šéfa vlivné ústecké ČSSD.

Zapomeňte na starý Ústavní soud. Už to není instance poslední záchrany pro ty, jimž komunisté sebrali majetek – naopak. Ve sporu o zámek Opočno se zde minulý čtvrtek nedomohla ochrany restituentka proti státu, ale stát proti restituentce. A nešlo o náhodné či technické rozhodnutí – byl to silný výrok, jakési pomyslné „programové prohlášení“ nových ústavních soudců. Tedy ještě jednou: 13. ledna 2005 skončilo v České republice navracení velkého majetku; soudní cestou se ho už nikdo nedomůže.
Tvář nového konstitučního tribunálu pod předsednictvím Pavla Rychetského dosud není zcela zřetelná, pomalu se však začíná rýsovat. Už podruhé pomohli soudci silnějšímu proti slabšímu, ve shodě s politickým přáním. Není vyloučeno, že ještě někdy v budoucnu příjemně překvapí. Dosavadní étos této instituce je však pryč.

Už dlouho nebyla k vidění taková bouře odporu mezi vědci – navíc taková, že může zajímat i daňové poplatníky. Zapojují se do ní nejznámější jména, včetně genetika a imunologa Václava Hořejšího, chemika Antonína Holého nebo astronoma Jiřího Grygara. Vždyť také jde o navýsost důležitou věc: podle čeho má stát financovat výzkum? Jak poznáme, že erární miliardy v kolonce se vznešeným názvem „věda a výzkum“ ve skutečnosti neplynou na projekty chabé, plýtvavé či prostě zbytečné?
Badatelé měli být vystaveni veřejné zkoušce kvality. Řekněme rovnou, že napoprvé se to zrovna nepovedlo. A to především proto, že se hrálo na více hřištích za různých podmínek. Zatímco vysoké školy byly postiženy tvrdou selekcí, v Akademii věd se rozdělily peníze víceméně rovnoměrně, o ostatních rezortech ani nemluvě. V tom je dnes podstata věci a tady je třeba začít s reformou.