2005/2

Jak se změnil kulturní život na Pražském hradě od nástupu Václava Klause? Přesnější představu bychom měli získat příští týden: Správa Pražského hradu totiž zveřejní dlouhodobý výhled svého kulturního programu. Úředníci své plány zatím přísně tají, určitou představu, kudy se bude hradní život ubírat, ale může dát také zevrubná rekapitulace posledních dvou let. Klausova kulturní nabídka se v ní jeví konzervativnější a více provinční než program jeho předchůdce.

První český film roku 2005, Žralok v hlavě, přináší do zdejší kinematografie něco vzácného – odvahu k experimentu, chuť dělat film skutečně svobodně a bez prvotního zálusku na vyprodané biografy. Režisérka Maria Procházková svůj snímek natáčela minimalisticky v jediném bytě a na ulici před ním, prolínala hrané záběry s animací, hledala netradiční formy obrazu. Její debut zjevně míří do nepočetné rodiny českých nezávislých nebo uměleckých filmů – jenže nakonec se moc dobrou vstupenkou bohužel nestal.

Jízda autem u nás postupně vytlačuje ostatní druhy dopravy. Statistiky mluví jasně: Mezi lety 1995 a 2003 vzrostlo v Česku využívání automobilů (množství kilometrů) o 7 % (z 61 % na 68 %), a to na úkor jiných druhů osobní dopravy. Tento trend, se kterým se setkáváme prakticky na celém světě, vyvolává stále více diskusí. Jízda auty totiž produkuje negativní jevy, které nedopadají pouze na ty, kdo je způsobují (řidiče a pasažéry vozidel či spotřebitele výrobků dovážených z velkých vzdáleností), ale na celou společnost. Jedná se o dopady v podobě emisí, které dýcháme, hluku, kterému jsme vystaveni, nehod, jejichž se můžeme stát obětí, času ztraceného v zácpách, nenávratných změn krajiny atd.

PCHENG MING-MIN (1923) je předním představitelem tchajwanských demokratických sil. V 60. letech byl odsouzen na osm let do vězení za kritiku režimu generála Čankajška, v roce 1970 emigroval a postupně žil ve Švédsku, Kanadě a USA. Domů se mohl vrátit díky amnestii až po dvaceti letech. V roce 1996 kandidoval za Demokratickou pokrokovou stranu (DDP) na prezidenta, o čtyři roky později se stal poradcem prezidenta Čchen Šuej-piena a zůstal jím i po jeho znovuzvolení v loňském roce.

„Ze Srbska. Dva tisíce korun za hodinu,“ říká lámanou češtinou světlovlasá dívka v jednom ze zákoutí proslulé pražské Perlovky na otázku, odkud pochází a jaká je cena za její sexuální služby.

Ještě před palestinskými volbami, již během agonie Jásira Arafáta a pak hned po jeho listopadovém úmrtí, bylo jasné, že v tomto klání půjde o nejzásadnější změnu na špici palestinského vedení za posledních čtyřicet let. Proto se nad výsledkem voleb vedly již předem seriózní úvahy. V rozhovoru pro Respekt se nad dalšími možnostmi vývoje mezi Palestinci po volbách a perspektivou mírového procesu zamýšlejí dva izraelští a jeden palestinský expert: Barry Rubin, ředitel Centra pro globální výzkum mezinárodních vztahů GLORIA a komentátor deníku The Jerusalem Post, Shlomo Avineri, profesor politologie na Hebrejské univerzitě a autor řady knih a studií o Blízkém východě, a Omar Karmi, komentátor listu The Jordan Times a editor časopisu The Palestine Report.

Rozběhla se největší humanitární akce v historii. Takto lze bez nadsázky označit pomoc zemím jižní Asie, kterou postihlo dosud nejničivější tsunami. Na definitivní bilanci počtu obětí, škod i pomoci je ještě brzy. Nicméně i prozatímní cifry týkající se jak obětí, jichž je celkem na 150 tisíc, tak přislíbených darů, dávají k dispozici bezprecedentní údaje. Na dárcovské konferenci v indonéské Jakartě nabídky těžce překonaly požadavky. Místo necelé miliardy dolarů, jak vyčíslil potřebu náhrady škod generální tajemník OSN Kofi Annan, nabízí svět miliard pět.
To je snad první novum plynoucí z katastrofy. Druhým bodem je možná až překvapivé zjištění, že – alespoň v podání středoevropských médií – je fenomén tsunami prezentován coby jakási exotická tropická extravagance. Proto neuškodí připomínka evropské minulosti, zvláště při vědomí, že Lisabon si 1. listopadu připomene 250. výročí jedné z největších evropských katastrof.

Bezplatné prohánění se těžkých kamionů po 12 tisících kilometrů německých dálnic letos prvního ledna definitivně skončilo. Německo spustilo od Nového roku zatím nejmodernější systém automatického vybírání dálničního mýta na světě a podle ministra hospodářství Wolfganga Clementa se technologie stane „německým exportním hitem“. List Financial Times píše, že předběžný zájem o ni projevila Velká Británie, Finsko, Čína a Česká republika. Západní sousedé každopádně ukazují jednu možnost, jak čelit jednomu z nepříjemných důsledků vstupu do Evropské unie – totiž prudkému nárůstu kamionů na tuzemských silnicích.

Základy mrakodrapu české vědy se otřásají pod atentátem připomínajícím americké 11. září. Alespoň podle Rady vysokých škol. Její členové tímto příměrem zareagovali na prosincovou zprávu ministryně Buzkové, že ústavům, které neprošly dohodnutým testem kvality, letos její úřad nedá peníze na výzkum. Zatímco ale kritici mluví o likvidaci zdejší vědy, jiné hlasy naopak volají bravo: konečně máme měřítko, jak zjistit, kdo tady v branži za něco stojí, a koho se tudíž vyplatí podporovat. Otázka zní, na čí straně je pravda.

Bývalí členové elitní policejní jednotky odcházeli minulou středu od jičínského okresního soudu s úsměvem. Kvůli nepřítomnosti svědků spadl jejich případ už popáté do kolonky „odročeno“. Předloňskou noc, kdy v nedalekých Popovicích spolu se skupinou svých dodnes neodhalených kolegů v těžké opilosti vytahovali nevinné lidi z postelí a rozbíjeli jim hlavy, tak uplynou další dlouhé týdny či měsíce. A kdoví, jak případ, který se z titulních stránek postupně odstěhoval mimo zájem mediálního zpravodajství, nakonec v tichu a zapomnění dopadne.

V dosud neznámém roce, který nás čeká, se ta událost rýsuje výrazně. Schvalování evropské ústavy bude kótou, o kterou se ve společnosti i v politice letos svede nejvášnivější souboj. Už nyní je téměř jisté, že výsledek se rozhodne v referendu – chce ho totiž jak vláda, tak opozice.

Pro občana této země to zní jako otřesná zpráva. Vláda v Havaně se rozhodla obnovit diplomatické vztahy s těmi zeměmi Unie, které na doporučení Prodiho Evropské komise přestaly zvát na své kubánské ambasády tamní disidenty. Odměnila tak evropskou „vstřícnost a ochotu k dialogu“.
V tuzemsku si mnozí – od pravičáků po levičáky – ještě vzpomenou, jak v prosinci 1988 francouzský prezident Mitterrand v rámci své pražské návštěvy posnídal s českými disidenty. Byla to vzpruha nejenom morální, ale též praktická. Koneckonců i tajná policie si navzdory své bohorovnosti přece jen rozmyslí sebrat člověka, který kráčí z ambasády evropské mocnosti. Takže summa summarum na adresu minulého týdne: Kapituluje-li nějaká evropská země před terorismem, jak učinilo před rokem Španělsko, dá se to pochopit, neboť se pokouší chránit vlastní občany. Ale kapitulují-li evropské země před ničím nehrozící vládou v Havaně, a to na úkor tamních vězňů svědomí, je to pouze ostuda.

Týden co týden dává někdo z řad politiků, novinářů či ekonomů Česku za vzor sousední Slovensko. Od doby, kdy se země zbavila Mečiara, či přesněji od nástupu druhé Dzurindovy vlády, země budí obdiv svými radikálními ekonomickými reformami. Předseda pravicové frakce v Evropském parlamentu Hans-Gert Pöttering nedávno na kongresu ODS dokonce slovenského předsedu vlády Mikuláše Dzurindu označil za nejlepšího evropského premiéra.
Je tu ale i „druhé“ Slovensko, odvrácená tvář úspěchu, o níž se mluví a píše podstatně méně. Proč by měla zajímat Čechy? Nejen proto, že obě země dlouho byly, řečeno s Egonem Bondym, invalidními sourozenci. Stojí za úvahu, proč má Dzurindův právem obdivovaný reformátorský kabinet tak vážné problémy s politickou kulturou a necitlivostí vůči slabším; možná i v tom může být východní soused inspirací a varováním.