2005/19

Uplynulo šedesát let od konce války. Odstoupil šéf Českých drah Petr Kousal. Noviny informovaly, že Tony Blair vyhrál potřetí za sebou parlamentní volby ve Velké Británii. Sportovní areál Kraví hora v Brně získal hlavní cenu Grand Prix Obce architektů 2005. Na hraničním přechodu Bohumín-Chaloupky zadrželi policisté poštovní balík, protože vyzařoval radioaktivitu, ale nakonec se ukázalo, že obsahuje jen několik přírodních minerálů. Ono takzvané vyhořelé palivo můžeme bezpečně ukládat do země. Po třech stech tisících letech se jeho radioaktivita sníží na přípustnou úroveň a pak se s ním může nakládat jako s dnešním popílkem, komunálním odpadem a spoustou jiných produktů moderní civilizace – za tento výrok získal vedoucí druhého bloku Jaderné elektrárny Temelín Václav Havlíček Zelenou perlu roku za nejhloupější výrok, ropákem roku se pak stal náměstek ministra průmyslu Martin Pecina za prosazování rozšíření těžby uhlí v severních Čechách.

Alan Clements, který tento týden navštíví Prahu, má za sebou vskutku rozmanitou kariéru. Coby jeden z prvních Američanů vůbec strávil v 70. a 80. letech téměř deset let v barmských klášterech jako buddhistický mnich, meditoval až 20 hodin denně a mlčky poznával sebe sama. Na příkaz diktátorů musel zemi opustit. Po návratu se věnoval nejen výuce meditačních technik, ale část devadesátých let prožil jako novinář ve válečné Jugoslávii. Stal se aktivistou za lidská práva, se svou přítelkyní, laureátkou Nobelovy ceny míru a dnes vězněnou barmskou disidentkou Su Ťij, napsal v polovině 90. let uznávanou knihu Hlas naděje. Spojení aktivismu s tvorbou jej přivedlo až k divadelní hře s názvem Spirituell Inkorrekt: Existenční komedie, kterou Clements představí v sobotu 14. 5. v pražském Divadle Na zábradlí.

Hlavním hostem letošního 25. ročníku pařížského knižního veletrhu Salon du livre, který se koná vždy na jaře a těší se značné popularitě, bylo Rusko, respektive ruská literatura. Na výstavišti v Porte de Versailles vytvořil divadelní výtvarník Pavel Kaplevič dost nevzhledný březový háj se jmény spisovatelů na kmenech papírových stromků, ruské úřady sem vyslaly delegaci 40 autorů různého zaměření. Šlo o celkem srozumitelnou a nekonfliktní sestavu. Přijeli čítankoví klasici jako Vasilij Aksjonov nebo Andrej Vozněsenskij, autoři masového čtiva, které se prodává po statisících kusů (Alexandra Marinina, Leonid Juzefovič), představitelé někdejšího undergroundu (Dmitrij Prigov, Vladimir Sorokin), několik prozaiků, pro jejichž dílo je určující vztah mezi židovskou a ruskou kulturou (Assar Eppel, Leonid Giršovič), a další spisovatelé, kteří disponují mezinárodním renomé (Jurij Mamlejev, Ljudmila Ulickaja, Mark Charitonov a další). Čestné pozvání nakladatelství Fayard nemohl ze zdravotních důvodů přijmout Solženicyn a nepřijel ani král ruského bestselleru Boris Akunin.

Při doprovodných programech na loňském ročníku filmové školy v Uherském Hradišti došlo k zajímavému setkání hudebníka Vladimíra Václavka s čínskou zpěvačkou Feng-Jün Song. Napůl improvizovaný koncert spojený se čtením starých eskymáckých pohádek a různých taoistických textů měl velký úspěch a umělci se rozhodli ve spolupráci pokračovat. Tento týden v úterý projekt rozvinou znovu, a sice před publikem v pražském Divadle Archa.

Až do poloviny července probíhá v Národním technickém muzeu výstava švýcarského výtvarníka H. R. Gigera Mimo dobro. Autor bývá charakterizován jako surrealista, tradiční arzenál výtvarných prostředků surrealismu však rozšířil směrem k moderním technologiím. Základem Gigerovy tvorby jsou umělé bytosti zvané biomechanoidi. Tvorové přeživší atomovou válku, jejichž tělo tvoří napůl ještě lidské tkáně, především však mechanické a hydraulické prvky, jež jim propůjčují děsivou funkčnost. Giger dopřává svým postavám hojnost sexu, i ten má ovšem napůl okultní, napůl zmechanizovanou povahu. Švýcarský umělec je mimo jiné autorem slavné filmové postavy Vetřelce, za niž po realizaci snímku Ridleyho Scotta dostal Oskara. Pražská výstava je zatím nejrozsáhlejší Gigerovou retrospektivou.

V autobiografické novele Big Sur vypráví Jack Kerouac o létě v roce 1960, které prožil v půjčené chatě na pobřeží Pacifiku. Je mu osmatřicet, před třemi lety se proslavil románem Na cestě a pro publikum se stal věrozvěstem nového životního stylu, v němž je tím hlavním svoboda, erotická nevázanost a pijácké extáze. Sám se však propadá do nejistot a pocitů marnosti. V přírodě se chce o samotě usebrat, důkladně vystřízlivět a najít způsob, jak se vyrovnat s nadcházejícím zralým věkem i literárním úspěchem. Jenže to dlouho nevydrží a pozve k sobě divokou partu známých ze San Franciska, s nimiž pokračuje v celoživotním mejdanu. V přirozeně básnickém textu splývají obrazy přírodních živlů s živelnými hnutími mysli, zatímco děj působí až přízračně banálně. V autorově díle znamená Big Sur přelom: ústup od hýřivé energie předchozích knih k temnějším náladám, v nichž už lze tušit předzvěst předčasné smrti.

Čeští čtenáři Williama Faulknera se nad jeho knihami mohli občas cítit zmateni: některé postavy jeho vrcholných děl jako by přicházely odnikud, bez hlubšího pozadí a charakteristiky. Důvod? V češtině nikdy nevyšel první román Faulknerovy jižanské ságy, který čtenáře uvádí do prostředí a z nějž pak některé postavy volně přecházejí do dalších knih. Tento dluh americké literatuře byl splacen právě teď.

V současnosti na planetě asi nežije slavnější fotodokumentarista než Brazilec Sebastião Salgado (61). Vlastně by nás to mohlo zaskočit: reportážní fotografie ušla za poslední půlstoletí formálně i obsahově pěkný kus cesty, její muž číslo jedna se ale pevně drží humanistického konceptu, který se zrodil už v časech druhé světové války. Fotografuje černobílé, esteticky vytříbené snímky a netají se ambicí léčit obrazem problémy světa. Pražská Leica Gallery na prvního máje otevřela netradičně v putovním vlaku výstavu jednoho ze stěžejních Salgadových cyklů Workers (Dělníci), jenž dává dobrou příležitost pochopit, proč to stále ještě funguje.

Ač ještě zdaleka není sezóna tajfunů, počátkem dubna se jeden nečekaně mohutný přes Východní Asii přehnal. Zejména nemateriální škody, které způsobil, jsou těžko vyčíslitelné a budou se dlouho odstraňovat. Vyvolalo jej rozhodnutí japonského ministerstva školství, kultury, sportu, vědy a technologií schválit text středoškolské učebnice dějepisu, která překrucuje citlivá historická fakta o chování japonských ozbrojených sil za druhé světové války. Mimo jiné zamlčuje známé válečné zločiny a vydává japonskou agresi za osvobozeneckou válku proti západnímu kolonialismu. To stačilo k tomu, aby v Číně a Koreji vyšly do ulic desetitisícové davy a hlavně v Číně za přihlížení policie útočily kameny na japonské zastupitelské úřady a demolovaly japonské obchody a restaurace. Ojediněle došlo i k napadení několika japonských studentů.

Slavný fotograf znovu zalesnil rodnou farmu

Pro jedny nestvůra hrozící odvléct půlku zdejších teenagerů do vězení, pro druhé naopak spasitel, který naši mládež vyvede z otroctví narkotického rauše. Zvítězili ti druzí. Nový protidrogový zákon už pět let váží heroinové dealery na stejných vahách jako majitele tří marihuanových kytek kdesi v rohu zahrady. Jaká je bilance?

Zřejmě nejspektakulárnější událost v rámci oslav 60. výročí konce druhé světové války proběhne v Moskvě: setkání Bush – Putin. Na jakém pozadí se odehrává a co přináší? Zatímco celá Evropa žila přípravami na oslavy 60. výročí konce druhé světové války, v USA panovala zcela jiná atmosféra. Předním deníkům toto téma nedominovalo a ani hlavní televize mu nevěnovaly tolik vysílacího času, na kolik je evropská veřejnost zvyklá. Američané rádi hledí dopředu, neohlížejí se příliš do minulosti a jednotlivá historická výročí snad až na Den nezávislosti si nijak zvlášť nepřipomínají.

V pátek ráno všechny britské listy svorně papouškovaly floskuli o „historickém“ třetím funkčním období Labouristické strany a jejího lídra Tonyho Blaira. Novináři počítali, k jakému datu se Blair stane nejdéle sloužícím premiérem v britských dějinách. Ten sice – ve volbách, jež si dal ke svým 52. narozeninám – rozhodně zaznamenal úspěch, ale s jeho radostí z vítězství se mísilo zcela zjevné roztrpčení. Naoko jsme zaznamenali vítězství, ale triumf to rozhodně nebyl.

Byl to jeden z největších kšeftů Špidlovy vlády: desetiletý leasing čtrnácti švédských stíhaček gripen, který české daňové poplatníky přijde na 20 miliard korun. Švédsko-britské konsorcium BAE Systems/SAAB na oplátku slíbilo – a díky tomu i kritizovanou zakázku dostalo –, že získanou sumu a ještě pět miliard navrch investuje zpět do české ekonomiky. Ať již přímými investicemi, či zadáním zakázek a nákupem českého zboží. Odborně se tomu říká offset.

Scéna z Letenské pláně, kdy na pokyn komunistického předsedy Miroslava Grebeníčka „Je tu nějaký primitiv. Odveďte ho!“ policisté tvrdě zatočí s nepohodlným křiklounem, připomíná předrevoluční režim. Na rozdíl od té doby se ale zákonodárci chystají interpelovat ministra vnitra Františka Bublana, jak je možné, že při zásahu asistovali policisté bez uniformy či jiného jasného označení. „Jsem přesvědčen, že v rámci ochrany veřejného pořádku mohou zasahovat pouze uniformovaní policisté. Ti v civilu tam mohou být, ale nikoliv zasahovat, navíc bez prokázání,“ říká bývalý ministr vnitra Jan Ruml (US). Senátor Martin Mejstřík kroutí hlavou nad způsobem zásahu: „Proč první zasahovali ozbrojení civilové? Kdyby teoreticky Šinágl měl zbrojní pas a pistoli, mohl se bránit, protože nevěděl, kdo se na něj sápe.“

Vypadalo to jako podivná komedie, které nikdo nerozumí. Nově vzniklou vládu chtěli sociální demokraté Jan Kavan a Vladimír Laštůvka potopit kvůli něčemu tak abstraktnímu, jako je „nedostatečná komunikace“ mezi ministerstvem zahraničí a poslaneckým zahraničním výborem. Za požadavkem se ovšem skrývá propracovaný plán, jak kontrolovat a ovlivňovat každý krok ministra zahraničí.

Je evropská ústava nesrozumitelná? Co si o ní vlastně myslet? Musíme ji číst? Pravda je, že délka a odbornost některých pasáží odradila od četby Evropany všech národností. Všude v Unii lidé bezmocně kroutí hlavami nad množstvím výkladů. A často docházejí k závěru, že nebudou hlasovat pro dokument, kterému nerozumějí a o jehož smyslu se dohadují i odborníci. Proto když budou lidé ve Francii či u nás hlasovat proti ústavě, neznamená to nutně, že jsou proti jednotné Evropě. Znamená to spíš, že evropská myšlenka se jim ztrácí v mlhách anebo že ji z ústavy nevyčetli. Proč? Může to být jinak? A hlavně – byť to zní naivně – o jakou myšlenku tu jde?

Diamantové výročí konce druhé světové války přináší více rozpaků než předchozí šedesátky. Loni v Normandii to bylo jasné, sešly se veškeré světové celebrity – a poprvé přizvaly ke vzpomínce na rozhodující krok k jejich porážce i Němce. Také letos v Osvětimi si osvobození symbolu tragédie holocaustu připomínal na místě samém celý svět. Ale co teď? V Moskvě se sejde Putin s Bushem, Němci však poslouchali Schrödera v Berlíně, Francouzi Chiraca v Paříži a Britové vítězného Blaira v Londýně. Jako by Evropě i světu scházel společný jmenovatel, ač jeden se vysloveně nabízí: 9. květen jako Den Evropy.