Od počátku devadesátých let budí mimořádný zájem českých galeristů díla marginalizovaných osamělců typu Josefa Váchala nebo Aléna Diviše, popřípadě skupin i celých generací, jež byly z umělecké scény vypuzeny, nebo na ni nesměly ani vstoupit. Snad by se dalo dokonce hovořit o jistém kultu outsiderů, jenž nyní odsunul na okraj to, co bylo svého času pokládáno za hlavní proud. Tato proměna by se mohla jevit skoro jako politický převrat, při němž o nějaká estetická kritéria v zásadě moc nejde. Snaha zrevidovat dosavadní ustálené a oficiální žebříčky hodnot ovšem není jen přirozenou reakcí na jejich dlouholeté ideologické zkreslování, ale také důsledkem celosvětové nedůvěry k modernistickým koncepcím vývoje. Učíme-li se v těchto týdnech oceňovat opomíjeného Aléna Diviše na velké výstavě v pražském Rudolfinu, neměli bychom pominout ani dílo svrchovaně úspěšného klasika české moderní malby Václava Špály, které na druhém břehu Vltavy představuje v působivém výběru Valdštejnská jízdárna. Tak prudký kontrast mezi dvěma naprosto protikladnými výtvarnými projevy nemusí být náhodný, neboť obě galerie o chystaných projektech jistě vzájemně věděly. Pokud však nebyl zamýšlen, dala by se v něm tušit nějaká vyšší režie.
V souladu s duchem doby
Diviš představuje v českém moderním umění krajní polohu existenciální stísněnosti, chmur a zoufalství. Jeho velikost tkví v neobyčejně přesvědčivém…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
